Historky ze světa operačních sálů, poslucháren a ordinací, převážně úsměvné příběhy za života lékařů, mediků, zdravotních sester a pacientů.
Knihu vydalo nakladatelství PRESSTEMPUS (2003)
Všechno souvisí se vším
Dnes již známá (i světově) neurofyzioložka se jako posluchačka 3. ročníku přihlásila k rigorózu z fyziologie, které bylo tehdy závěrečnou zkouškou tzv. I.rigoróza. Examinátoři byli dva: profesor Karásek a profesor Laufberger, přednosta ústavu. Los či osud jí přiřkl druhou eventualitu, což znamenalo zvládnout nejen obvyklý roh lékařské fyziologie, nýbrž perfektně se vypořádat s Laufbergerovou „vzruchovou teorií“. Kromě toho však kandidáti museli počítat s nejrůznějšími záludnostmi ze strany examinátora.
„Nabitá“ kandidátka s napětím očekávala otázky a ve své paměti nervózně listovala především v oblastech přece jen problematičtějších. A tu po dvou celkem úspěšně zvládnutých otázkách z tzv. vegetativní fyziologie přišla z odvrácených úst examinátora ona podivnost: „Ehm, kolegyně, co myslíte, jak daleko vzdušnou čarou od mého ústavu je kostel sv. Jiljí a kolik tato vzdálenost představuje asi kroků?“ to , že studentka vůbec věděla, kde je v Praze onen svatostánek (chodila studovat do Univerzitní knihovny), ji přece jen přivedlo k představě vzdálenosti a odkrokování, takže po chvilce úvahy vyslovená čísla profesora Laufbergera navýsost uspokojila. To, že kandidátka osvědčila pohotovost a schopnost logicky uvažovat nad takovou zapeklitou otázkou, byť nikoliv fyziologickou, bylo v indexu oceněno nejvyšší hodnotou.
Bázlivý
Farmakolog napsal do indexu výbornou a poznamenal: „Tohle sako už jsem dneska jednou zkoušel.“ „Zkoušel,“ souhlasil student, „tohle je dneska jeho druhá jednička. Ale jak jste ho poznal?“ „Má bílej flek na levým rameni,“ upozornil examinátor. „To bude od tý rvačky,“ mínil medik. „Vy se o ně perete, že nosí jedničky?“ zajímal se profesor Wenke. Pamatoval jeden podobný případ. „Ale né. Víte, on kolega je hrozně našprtanej a hrozně po – no, zkrátka postrašenej. A dneska už pokolikátý, že prej to neumí a na zkoušku ještě nepude, i když byl vypsanej. Voblík se jen tak do džínsů a flanelový košile a šel se jenom do kanceláře omluvit. No a my, co jsme čekali na zkoušku, bylo nás šest kluků, jsme ho chytili, odtáhli na záchod, svlíkli a převlíkli do mejch šatů, protože jdu až na konec. Pak jsme ho dovlíkli zase sem a strčili jsme vám ho dovnitř.“ Tahle story se farmakologovi líbila, vybavoval si, že rozrušený chlapec opravdu uměl, ale fyzicky příliš zdatný nevypadal. „Prosím vás,“ zeptal se ještě, „ a to on ten váš kolega je taková vazba, že ho na tom záchodě muselo držet šest chlapů?“ „Kdepak,“ pravil mladý muž, „ na tom záchodě jsme ho stačili svlíkat a oblíkat dva. Ale čtyři museli hlídat venku, aby prej tam zatím určitě nepřišla žádná ženská.“
Řekl to písní
Připravoval se mikrobiologický kongres v Ostravě (1949). Všichni měli napilno. U Patočků studovali strukturu viru Kloboukovy nemoci i v přesčasových hodinách. Čím blíže k půlnoci se zrodil nápad, tím byl nosnější, tím více inspiroval. Jedna z nočních myšlenek kteréhosi Patočkova žáka (či Žáčka?) byla přijata nadšeně a všemi hlasy. Využít ustájených zdrojů beraních krvinek k půlnoční projížďce po ústavním dovře. Pro mladší generace mikrobiologů je to k nevíře – ale na beranech tehdy jezdil i profesor
Patočka. Potom se nějak překotně odcházelo domů, na berany se zapomnělo. Druhý den objevil pan Bušek, že všechny zdroje beraních krvinek z albertovského areálu zmizely. Telefonování. Poplach. A berani nebyli. Operativní kancelář si vždy věděla rady. Paní Císařová předává Československému rozhlasu zprávu o „pokusných beranech, kteří unikli ze svých kotců v Ústavu pro lékařskou mikrobiologii a imunologii lékařské fakulty“. Pražská veřejnost se žádá o pomoc. Asi tak o polednách je přihnali. Pásli se pokojně na železničním náspu u vyšehradského nádraží, kde je železničáři pochytali. Za týden začal ostravský kongres. Byl velkolepý.Vilém Škovránek, tehdejší šéf pobočky Státního zdravotního ústavu, si dal záležet. Hrály i hudby, nejhřmotněji rázovitá Ostravanka. Obklopen uměřenou suitou vstoupil do sálu profesor František Patočka. Hudba spustila hezky od podlahy. A zpěvák nasadil zemitě po ostravsku: „Francek pustil berana…“
Říká se, že tuto intrádu zorganizoval Kubelka. „Nevím,“ říká profesor John, „jisté je, že by se takových taškářů našlo mezi československými mikrobiology víc.“
Postrach
„Někdy asi učíme studenty moc učených detailů, a když pak v praxi selžou, svádíme to postupně na gymnázium a snad až na prenatální poruchu. Matematika je většinou kámen úrazu – tak jsem kvůli nelásce k této královské vědě zvolil medicínu,“ poznamenává profesor Andrýsek. „Ale pak se cosi zlomilo, když jsem viděl mladého lékaře půlit tabletky antibiotika, protože myslel, že gram má 100 miligramů, a vymyslel jsem jeden příklad a dávám ho studentům již dvacet let: Představte si, že jedete autem na chalupu, po cestě bouračka, ve škarpě naříká řidič s otevřenými frakturami. V podvědomí se vynořuje myšlenka – šok – to by chtělo 20 mg morfia, mám ho v lékárničce – tak alespoň jednou bude k použití. Na ampulce je nápis Morphium chloratum 1%. Kolik ho natáhneme, aby to dalo těch 20 mg? Ale pospěšte si, ten ubožák skutečně trpí. Teď čekáte pointu…ale tu si přece uděláte sami, jen kdyby vám vyšlo 20 ml, nezapomeňte na teplé spodní prádlo, v kriminálech je zima, tak abyste nenastydli odspodu.“
Neuvěřitelná náhoda
Krátce po rozdělení federace byl přivezen na metabolickou jednotku 3. interní kliniky neznámý muž v bezvědomí, jako suspektní intoxikace. Vyšetřením pomocí počítačové tomografie byl prokázán objemný subdurální hematom. Byl proto bezprostředně operován v nemocnici Na Homolce a stále jako neznámý muž dovezen zpět. Pomalu se probíral k vědomí, nicméně nebylo možné navázat hodnotný kontakt. Ošetřujícím lékařem dotyčného byl pozdější docent Maruna z patofyziologie. Jeho matka pocházela ze Slovenska a shodou okolností v té době odjel na návštěvu k svým slovenským příbuzným. Po příjezdu do rodné vísky maminky kdesi u Prešova ho vyhledala jedna místní žena a povídá "Vy jste z té Prahy a mně se tam ztratil manžel. Byla jsem ho tam hledat, nahlásila to na policii, ale nikdo neví kde je.“ Ač je to k nevíře, ukázalo se, že jde skutečně o dotyčného pacienta. Mimo jiné je to dokladem toho, jak naše policie počátkem devadesátých let (ne)fungovala. Stavební dělník od Prešova se zdržel v restauraci déle než kamarádi a když vyšel ven, byl přepaden a přišel o doklady. Tak se klinika díky neuvěřitelné náhodě konečně dozvěděla identitu pacienta. Tím ale příhoda nekončí, krátce po rozdělení federace nebylo vůbec jednoduché dostat Slováka bez dokladů domů. Sociální sestry se mimořádně angažovaly, opakovaně navštívily nově zřízené slovenské vyslanectví. Teprve po nekonečně dlouhém jednání se ukázalo nezbytné, aby personál kliniky pořídil běžným fotoaparátem portrét pacienta. Tato amatérská fotografie posloužila vyslanectví jako součást nového dokladu a pacient mohl sanitkou opustit území naší republiky. Kdykoli jede docent Maruna na Slovensko, ptají se zasvěcení, jakže se daří bývalému „neznámému“. Odpověď je vždy stejná: „Neznámý-známý sedí stále na své židli štamgasta v krčmě a nic nenasvědčuje tomu, že by měl nějaké problémy.“
Kojící pan profesor
Na téma Švejcar a kojení kolují mezi pediatry desítky historek. Pokusíme se alespoň část z nich, těch anekdotických, vtěsnat do jedné.
Pan profesor dokázal matky tak pobláznit, že kojily o stošest. Líčil jim nejen záhubu tělesnou, jež postihne nekojené dítě, ale i budoucí vývoj nekojeného dítěte nepochybně v nějakého pobudu, banditu a vůbec odpad lidské společnosti. Jedna maminka při propouštění z porodnice velice plakala. Ošetřující lékař se jí opatrně dotazoval, co se přihodilo. „ Když já mám tak málo mlíka…,“ štkala. Uklidňoval šestinedělku tím, že má předepsané i mléko umělé na dokrm a doma, v klidu, že se kojení ještě rozběhne. A i kdyby náhodou ne, tak to dítě musí také přežít. Ale ona naříkala, že takový starý pán jim říkal, že z nekojeného dítěte bude vrah. Lékař ji uklidňoval tím, že ani on nebyl kojen, a přece z něj vrah není. Matička se zarazila, zkoumavě si ho prohlédla a otázala se: „A kolik vám je let?“ Odvětil, že čtyřicet. Ale ona se znovu dala do pláče a pravila: „Ale to je ještě brzy, to se eště uvidí, jak vlastně dopadnete!
Pan profesor ke zdárnému splynutí matek s novorozenci velmi prosazoval časný a trvalý kontakt, tzv. systém dítě s matkou od porodu, čili rooming in. Šlo to, jako každá novota, jen pomalu a s obtížemi, a zpočátku měli v Krči jen dva pokoje tohoto typu. Nové myšlenky se opravdu prosazují těžko a byli i někteří gynekologové, kteří netušili, o co vlastně jde.
Jednou prováděl profesor se svou suitou vizitu na novorozencích. Přiblížila se nic netušící gynekoložka externistka ze státního sanatoria, která chodívala na kliniku sloužit pohotovostní služby. „Prosím vás,“ tázala se, „mohla bych dát těm dvěma chuděrám, co zřejmě kvůli těm adaptacím, co tu máte, musí být s těmi uřvanými novorozenci společně na pokoji, nějaký plegomazin, aby se vyspaly?“ Jen zasvěcení tušili, že se blíží bouře, a někteří hleděli uniknout z jeho dosahu dříve, než začne. Profesorovi zrudly uši a začalo škubat rameno. „Cože,“ zařval, „jaké chudinky?“ A gynekoložka, která netušila, trpělivě vysvětlovala: „Ale ty maminy s těmi novorozenci na společném pokoji. „ A už to začalo, řev blbci, pitomci, debilní gynekologové a ven, ven – milá kolegyně se zastavila až před pavilonem a pana profesora museli dlouho, velmi dlouho uklidňovat …
Jednou nalezl některý z jeho žáků staré Pediatrické listy, kde byl Švejcarův plamenný článek, v němž kritizoval prof. Epsteina za záměr věnovat se výzkumu kolem kojení. Pchá, kojení! To umělá výživa zaslouží pozornosti, to je věda! Už vlastně historický článek byl nenápadně narafičen na stůl v jeho pracovně. Někteří vzápětí litovali s obavou, že se profesor rozzuří, ale chyba lávky. Klidně, ba se zájem si článek, jehož obsah již dávno zapomněl, přečetl a šibalsky se podíval na jednoho ze svých žáků: „Když budete, chlapci, dělat v medicíně 70 let a po celou dobu si budete myslet, že to musíte dělat stejně, tak jste buď analfabeti, blbci, nebo obojí.“
Při jedné diskusi o zavádění sušeného kravského mléka v padesátých letech do kojenecké výživy (což mimochodem vedlo k dramatickému poklesu kojenecké úmrtnosti na průjmy), byl pan profesor napaden, proč tehdy nezavedli mléko v tekuté formě v konzervách nebo ve skle, jako v civilizovaném světě? Švejcar přešel, jak míval ve zvyku, hned do útoku: „Člověče, vy jste snad negramotný, to nečtete literaturu? A co škodliviny z plechu – hliník, olovo – to vás nenapadá, jak je to nebezpečné?“ A bylo ticho. I nakloní se k němu blízký spolupracovní a šeptem konstatuje: „To jste ho tedy utřel!“ Ale Švejcar odpoví: „Ale blbost, přece mu nebudu vykládat, že nebyl po válce plech, sklo…no a pak jsem se dal už do toho kojení.“
Úskalí lásky
Anesteziolog dr. Jan Machač jako medik fiškusoval a v rámci toho se zúčastnil nočních pohotovostních služeb na II. gynekologicko-porodnické klinice u Apolináře. Shodou okolností to bylo na 1. máje. Vedoucí služby, tehdy asistent Živný, později přednosta téže kliniky, vydal před půlnocí sestrám příkazy a algoritmy buzení jednotlivých členů služby. „Jako prvního zavoláte tedy Honzu, a když si nebude vědět rady, zavolá ihned mě!“ Nicméně noc byla neobvykle klidná a teprve ráno, něco před osmou, zavolali fiškuse k pacientce s prezervativem v pochvě. „To zvládnete hladce sám,“ uklidňovala ho zkušená sálová sestra. Mladá pohledná žena s ruměncem ve tváři vysvětlovala, jak si celou noc užívala, ale jejímu muži ráno údajně sklouzl prezervativ a nyní ho nemohou nalézt. Medik si navlékl suverénně rukavice a dotyčnou vyšetřil pohmate, nic však přes opakovaný pokus necítil, a proto provedl ještě vyšetření v zrcadlech, které bylo bohužel rovněž bezvýsledné. Z pohledu sester bylo patrné, co si myslí o jeho zručnosti. Vyšetřujícího polil pot. Ta ostuda, ty řeči! Čas byl neúprosný a výsledek jeho snažení žádný. Znovu pohlédl do ženiny tváře a optal se: „Říkala jste, že to byla manželská soulož, že ?“ „Samozřejmě!“ odsekla lehce arogantně. „Ptám se tak proto, neboť v pochvě žádný prezervativ prostě nemáte. Úlek dotyčné byl evidentní: „Cože, ten pacholek ho zase neměl?“ „Jestli otěhotním, tak mě starej zabije, dva potraty za sebou mi přece nesežere!“
Chyběly zkušenosti
Vypráví docent Fessl z Anesteziologicko-resuscitační kliniky v Plzni svým lékařům ke včasnému poučení i historky z minulosti: „Jednou, že nám předají přes železnou oponu v Rozvadově toxikomana – ať si pro něj přijedeme. Tak jsme tam jeli sanitkou. Takový chudák – v pásmu nikoho jsme ho naložili správně přitlumeného. Přivezli do Plzně a že ho přijmeme na kliniku. A že mu dáme infuzi hned na začátku, že si ji zaslouží. Ujali se toho doktor se sestřičkou. Píchli – toxikoman se vztyčil, chytil infúzní stojan a pěkně se s ním po nich ohnal. Takže rychle za dveře – a radili se, co dál. A jak se učí, zavolali policii. Přijeli dva ramenatí hoši. Žádný strach, pravili, vyznáme se. Otevřeli dveře, toxikoman se rozmáchl, tak je zase zavřeli. Zvenčí. A poradili se. Přijdou prý se psem, ten se nebojí. Přišli. Pes se vskutku nebál. Toxikoman vyskočil na okno. Otevřené a v 2. pate. Psa odvolali. Poradili se. Na tyto situace že jsou hasiči. Přijeli. A psycholog nebo psychiatr. Přišel. Na dvoře se zatím – bylo dopoledne – sešel dav. Padaly sázky, jak to dopadne. Hasiči roztáhli plachtu, přistavili výsuvnou plošinu. Vznikla diskuse. Psycholog se bránil – s toxikomany to umějí, ale na plošině že nikdy nestál. Hasiči se bránili, že to na plošině umějí, ale s lidmi, kteří se chtějí dát zachránit. Rozpačitá chvíle. Toxikomanovi náhle vyprchala fyzická rezerva. Spadl. Dovnitř do místnosti. Lékař se sestřičkou tam vběhli. Bez problémů ho uložili a píchli mu do žíly katétr. Lidé pod okny se zklamaně rozešli.“ A docent Fessl s lehce nostalgickým humorem povídal: „Takže z toho plyne nejedno poučení. Ale hlavně – toxikomana vždycky nejdřív přikurtovat a teprve pak resuscitovat!“
Placebo
Během operačních výkonů probíhá permanentní „válka“ mezi anesteziology a chirurgy o hloubku svalové relaxace,. Ti první obvykle nechtějí pacienta příliš předávkovat relaxanciem, chirurgové často svádějí operační nejistotu právě na nedostatečnou relaxaci a viní ze svých problémů právě je.
V tomto kontextu je charakteristický příběh vyprávěný kolegou-anesteziologem: „Bylo to v průběhu gynekologické operace, kde operatér každou chvíli vyžadoval prohloubení relaxace, a tak jsem musel několikrát překročit doporučenou dávku. Neklid operatéra byl zřejmý: „Pane doktore, musíte přidat, vždyť já se tam nemohu dostat, já tu cévu nevidím!“ A přestal operovat a čekal, až dávku znovu prohloubím. To už ovšem nebylo prakticky možné. Nenápadně jsem však natáhl do stříkačky vodu na ředění a injekci jsem pak okázale přidal. Operatér se znovu pustil do práce a nečekaně se mu podařilo problém vyřešit. Aby však „placebo“ efekt byl úplný, zeptal jsem se ho asi po dvou minutách, zda je relaxace dostačující. „No, pane doktore, kdyby to bylo takovéhle od začátku, už jsem byl dávno s operací hotov.“ V tom okamžiku jsem měl jedinou starost, aby smějící se asistující sestřička moji fintu nevyzradila …“
Dobře připravená pro život
Do roku 1945 neexistovala samostatná neurologická oddělení nebo dokonce kliniky. Neurologie patřila k interně a při rigorózu z interny padla občas i neurologická otázka. Výjimku tvořilo neurologicko-psychiatrické oddělení na Bulovce, vedené profesorem Janotou. Samostatně se neurologie začala zkoušet až někdy v roce 1945.
Jednou, v době rigoróz z neurologie, nebyl akademik Henner přítomen v Praze. Proto požádal děkana profesora Šebka, přednostu neurologické kliniky Lékařské fakulty hygienické na Vinohradech, o výpomoc. Profesor Šebek si nejdříve prohlédl protokol z praktika od jedné medičky. Něco se mu tam nezdálo a pravil: „Kolegyně, ve vašem statusu chybí, jak dopadl kremasterový reflex, to musíte doplnit! Sestro, přiveďte toho pacienta a doplníme to hned zde. “Sestra šla pro nemocného, zatímco zkoušená rudla a bledla, lovila zřejmě v paměti, co to ten musculus cremaster vůbec je. Když byl pacient přiveden a profesor ho vyzval, aby si svlékl pyžamové kalhoty, kandidátce přece jen svitlo a usoudila, že reflex má cosi společného se zevním genitálem. Blíže patrně paměť selhala. Byla vyzvána: „Tak prosím, vybavte ten reflex!“ Medička se po krátkých rozpacích vzpamatovala, vzala pacientův penis do dlaně a začala trochu potřásat rukou, což pacientovi dělalo viditelně dobře. Profesor Šebek povzbuzoval. Medička pak odhodlaně vzala do ruky neurologické kladívko a klepla uprostřed penisu. Pochopitelně nestačila uskočit. Examinátor se pousmál a pravil: „No takto byste kremasterový reflex nevyvolala, ale je zřejmé, že v životě vám to půjde i bez neurologického kladívka!“
Asanace po africkém způsobu
Profesor Pavol Macúch, náměstek ministra zdravotnictví v šedesátých letech, náš dlouholetý zástupce ve Světové zdravotnické organizaci, přednosta katedry hygieny na lékařské fakultě a řadu let i ředitel ILF v Praze, zkoušel zahraničního studenta z rovníkové Afriky a ptal se ho na způsoby asanace pitné vody. Student odmítal mluvit anglicky, i když to byla řeč jemu vlastní, a pravil: „Nejlepší asanace je upalování vody nad ohněm.“ Profesor se zamračil a hlasitě poznamenal: „Teď raději upaluj odtud a přijď na zkoušku, až se to pořádně naučíš!“ Za měsíc se student dostavil opět a omlouval se: „Pane šéfe, voda se neupaluje, upalují se jenom lidé, voda se spaluje a vypařuje.“ I na další otázky odpovídal černý medik velice neinformovaně. Examinátor řekl rezignovaně: „Nejenom voda, ale i vědomosti se občas vypařují. Všechno, co jsme vám přednášeli, se vypařilo! Co kdybyste se teď vypařil a za měsíc se znovu objevil ve skupenství tuhém?“
„Je mi líto, pane šéfe. Zkoušku musím udělat dnes, protože zítra odlétám, abych převzal funkci ředitele nemocnice.“
Absolutní sluch
Jednou, když nebyl v Praze profesor Fejfar, dlouholetý osobní lékař Smetanova kvarteta, volal primarius tohoto slavného hudebního tělesa o radu doc. Přerovskému : „Ty, doktore! Tady Škampa hraje o čtvrt tónu výš!“ „No,“ odpověděl Přerovský, „já jsem kardiolog, pro mě za mě, čtvrt tónu sem, čtvrt tónu tam. To mi nic neříká a zřejmě to také nic neznamená. Ledaže byste vašeho kolegu poslal k ušaři.“ „Ale to néé,“, praví primarius. „On má absolutní sluch!“ „No tak dobrá, tak mi ho pošlete, podívám se na něj,“ rezignoval doc. Přerovský. Když se dr. Škampa dostavil do jeho ordinace, zeptal se ho: „Co vám vlastně chybí?“ „Mně vůbec nic, ale kolegové tvrdí, že už dva dny hraju o čtvrt tónu výš, ačkoliv díky absolutnímu sluchu hraju vždycky akorát!“ Lékař houslistu pečlivě vyšetřil, ale na jeho tělesné schránce neshledal nic pozoruhodného. Už když byl dr. Škampa na odchodu, všiml si však, že muzikant je poněkud červenější v obličeji. Přiměřil mu teplotu a jistil rovných 37,5°C. Krátce poté bylo prokázáno, že má rozsahem nevelký zánět plic. Teplota způsobila, že hrál „špatně“…
Ta vojna!
K padesátým létům, kdy z lékařské fakulty v Hradci Králové byla vytvořena Vojenská lékařská akademie, se váží některé historky, které jako by vypadly ze Švandrlíkových grotesek.
Jedna z nich patří prof. Vanýskovi, přednostovi oční kliniky, který ač nevoják, stal se tímto aktem rázem plukovníkem. Bylo o něm známo, že mu je tento fakt zdrojem jeho nočních můr. Jednou jel v nové funkci na inspekční cestu do vojenské nemocnice v Jaroměři. Byl proto poučen o hierarchii vojenských hodností a o všem, co s nimi souvisí. Kontrola v Jaroměři dopadla uspokojivě, ale k incidentu přece jen došlo. Stalo se to při zpáteční cestě, když se známý okulista rozhodl občerstvit v jakési zájezdní hospodě. Bohužel se tam krátce poté objevil dvouhvězdičkový generál. To profesora Vanýska tak rozrušilo, že hostinec ihned opustil. Chtěl tak učinit v naprosté tichosti, aby se vyhnul jakémukoliv kontaktu s osobou, o níž tušil, že je hodnostně výše. Jak to ale v podobných situacích bývá, upoutal na sebe nezapomenutelným způsobem. Když si bral z přeplněného věšáku čepici, věšák se převrhl a řada kabátů a čepic se ocitla na podlaze a část z nich dokonce v bezprostřední blízkosti šarže. Nastalo trapné ticho, které prof. Vanýsek neměl v úmyslu porušit omluvou, pamětliv doporučení nemluvit nikdy dříve než vyšší hodnost. Teprve když seznal, že generál hrozivě koulí očima, odhodlal se promluvit: „Soudruhu generále, jsem z vojenské lékařské akademie.“ Generál odvětil se špatně skrývaným despektem: „To vidím, soudruhu plukovníku.“
Ze stejného období a dokonce ze stejného soudku je i historka další. Jeden z hradeckých kliniků, rovněž nevoják, získal hodnost kapitána. Poučen o významu počtu hvězdiček na výložkách, šel na procházku městem. Střetl se s důstojníkem, který měl o dvě hvězdičky méně, a proto ho měl v úmyslu minout. Ten ho však zastavil slovy: „Proč nezdravíte, soudruhu kapitáne?“ „Promiňte, soudruhu poručíku,“ hodlal vysvětlovat náš voják, ale byl příkře přerušen další otázkou: „Jak dlouho jste na vojně?“ Odpověděl po pravdě: „Necelou hodinu.“ A bylo.