◄ MUDr. Jan Theobald Held, miniatura Josefa Koska z r. 1806
Jan Theobald Held se nezapsal do dějin českého lékařství nějakým významným objevem nebo počinem na poli medicíny, i když lékařem byl svědomitým a výtečným. Významná a v určitých směrech přímo unikátní je však jeho neobyčejně bohatá písemná pozůstalost s množstvím materiálu, a to nejen pro studium dějin lékařství, ale i pro dějiny všeobecné. Na Heldových životních osudech můžeme sledovat problém růstu sociální a společenské úrovně příslušníků lékařského stavu, ale i postupné zkvalitňování výuky na lékařské fakultě, započaté u nás v josefinské éře a první vědecké, i když zatím jen dílčí úspěchy v diagnostice, terapii i prevenci docílené během první poloviny 19. století.
Zajímavou Heldovu osobnost oživil Alois Jirásek v posledních dílech románu F.L.Věk, kde vytvořil obraz sympatického a pohledného mladého muže, pražského lékaře, lidumila, hudebníka a vlastence. Literární zpracování se pochopitelně na mnoha místech lišilo od skutečnosti. Zvláště Heldovo vlastenecké cítění bylo mnohdy přeceňováno. Projevilo se například při obsazování profesorské stolice chirurgie na pražské univerzitě. Held tehdy intervenoval přes své přátele na ministerstvu ve Vídni, aby na místo nebyl obsazen člověk české řeči neznalý. Skutečně byl tehdy jmenován František Piťha. Jinak však sám psal jen německy, nějaké české slovo se v jeho dopisech vyskytlo výjimečně.
J. T. Held se narodil 11.12.1770 v Třebechovicích na Hradecku, kde byl jeho otec lékařem a usedlým měšťanem. Přestože v roce 1780 otec náhle zemřel, dostal se nadaný Held na studie do Prahy. V této době nebylo studentů medicíny mnoho. V roce 1792/93 jich v 1. ročníku kromě Helda bylo zapsáno jen šest. Do nemocnice Milosrdných bratří byl přijat hned druhý den po promoci. Záhy se stal primářem a působil v nemocnici 30 let, což jistě svědčí o ušlechtilé povaze a píli.V nemocnici jej navštěvovali a žádali o konzilia mnozí slavní lékaři té doby – Rust, Krombholz, Conrad aj. Kromě práce v nemocnici měl Held velikou soukromou praxi. V Praze v té době žila většina lékařů z výnosu své soukromé praxe. Šlechta a bohaté rodiny platily lékaře ne za každé onemocnění, ale paušálem, který se pohyboval od 100 – 300 zlatých za rok. Při nebezpečných onemocněních pak přibyly zvláštní odměny. Koncem 18. století působilo v Praze doktorů medicíny celkem 59. Mezi nejproslulejší patřil právě Held.
Ve své době byl v Praze velmi populární. Měl jemné chování, byl znám jako duchaplný společník hovořící několika jazyky, výborný zpěvák, hudebník a skladatel. Byl vítán v každé společnosti, nejen v domech měšťanů, ale i šlechticů. Měl i pověst zázračného uzdravovatele, danou zřejmě jeho charismatem a přístupem k nemocným a jejich rodinám. Navštěvoval rád plesy, koncerty, akademie, čaje a radovánky všeho druhu, nezapomínal ani na časté návštěvy divadel.
Pozvánka rektora J.T. Helda k slavnostní bohoslužbě v Týnském chrámu po slavnostní rektorské instalaci (1826) ►
Kreslil Jos. Bergler, na kameni tiskl A. Machek
O své praxi Held ve svých pamětech napsal, že již kolem roku 1800 se okruh pacientů rozšiřoval a často byl zván na konzilia. V roce 1802 dokonce přirovnává růst své lékařské slávy k tropické přírodě, kde je slyšet růst rostlin. V roce 1806 podle vlastních slov dosáhl počet pacientů čísla 333. Bohužel neuvádí, zda je to počet za měsíc, za rok, či v trvalém ošetřování. Poměrně slušná klientela mu vynášela dost peněz. Mezi pacienty byli hudebníci, umělci, ale i italský státník Pallavicini, anglický lord Findlater, krásná ruská hraběnka Razumowská, nebo polský emigrant hrabě Komorowski a celá řada měšťanů. Časem ovšem konkurence lékařů v Praze rostla. Stárnoucí Held ztrácel podle svých vlastních slov svou praxi tím, že přežíval své pacienty.
Jeho životem prošlo hodně krásných žen, Held sám ve svém životopise přiznává, že prožil celou řadu milostných románků. Ve svých pamětech a dopisech konstatuje, že díky svému vzhledu získával snadno přízeň žen bez zvláštního přičinění. Tuto schopnost si zachoval až do pozdního věku. Přímo hrůzu měl z osudu mnohých svých kolegů, kteří se sňatkem s bohatou dívkou stali „domácími otroky“. Zrovna tak ale měl odpor k tomu, že někteří kolegové se dopouštěli mesaliance s dívkami chudými, služkami.
Jeho největší láskou byla vdaná hraběnka Aloisie Příchovská, rozená Wasmuthová. S Aloisií Příchovskou se seznámil v roce 1802 na společenském večírku u pražského chirurga Adama Fenningera. Byl jí okouzlen. To byl začátek jejich vztahu, který trval 29 let. Hraběnka byla jemná a vzdělaná žena, o pět let starší než Held. Jejich vztah byl v pražských salonech označován jako skandál. Od roku 1808 dokonce bydlel v jejím domě „U zlaté hvězdy“ ve Spálené ulici. Dům pak v roce 1822 koupil a v něm také v roce 1851 zemřel.
V mládí se mu narodil nemanželský syn, Bedřich Eil, později obchodvedoucí u pražské labské paroplavební společnosti. Narodil se někdy okolo roku 1798, kdo byl matkou, není známo. Held sám se nikdy neoženil.
Projevoval se i jako lidumil a dával někdy léky zdarma, nebo podporoval stavbu kostela v rodných Třebechovicích. Nový kostelíček byl vysvěcen v roce 1835 a Held byl sám přítomen. Pro tuto slavnost složil „Píseň při vysvěcování chrámu Těla Božího na hoře Oreb u Třebechovic“, na slova K. Vinařického. Na stavbu Held věnoval 200 dukátů a dva obrazy k výzdobě. V roce 1836 byl poctěn čestným měšťanstvím svého rodiště.
V době napoleonských válek, kdy se v Praze objevilo množství raněných a nemocných vojáků, organizoval pomoc, zřídil tři lazarety, umisťoval vojáky i do soukromých domů, opatřoval potraviny. Odhadoval jejich počet v Praze na 30 000 – zvláště po krvavé chlumecké bitvě v září 1813, ale přicházeli i od Drážďan a Nollendorfu. Leželi obvykle na ulicích na holé zemi. Ve škole u voršilek zřídil Held provizorní špitál. Vzpomínal, že první den tam bylo uloženo 50 raněných, tři dny nato již 170.
Neodmyslitelnou součástí jeho života byla hudba. Byl skladatelem i hudebníkem, výborným houslistou i barytonistou, znamenitým učitelem na anglickou kytaru. Skládal i písně a drobné skladby. Na vrcholu své slávy se soustředil na české písně. Sbírka dětských zpěvů „Sebrání českých písní“ (1836) na texty Jana Svobody, učitele opatrovny na Hrádku, jsou blízké svou naivní prostotou a čistotou.
V letech 1818-1825, kdy působil jako univerzitní profesor na lékařské fakultě, byl pětkrát zvolen děkanem fakulty, v roce 1827 rektorem. Společenské postavení, na němž si velmi zakládal, jej připravovalo o mnoho času. Sám k stáru litoval, že svých bohatých zkušeností praktického lékaře nevyužil k intenzivnější vědecké práci.