Rudolf Jedlička

Profesor Jedlička přesazuje kytky v Novém Světě

Jedličkovým hlavním a zamilovaným oborem sice byla chirurgie, ale do dějin české medicíny se neméně významně zapsal v oboru rentgenologie a na poli sociálním a humánním. Narodil se 20. února 1869 v Lysé nad Labem jako syn lékaře Michala Jedličky, oblíbeného porodníka. Po promoci v Praze roku 1895 se stal operačním elévem na Maydlově chirurgické klinice. V roce 1898 byl jmenován klinickým asistentem. Asistenturu, kterou mu Maydl nabídl, považoval za velké vyznamenání a snažil se, aby jí byl hoden.

Objev „paprsků x“, který učinil v roce 1895  C. Röntgen,  Jedličku okamžitě zaujal. Aplikaci rentgenologie se pak věnoval po celý svůj život chirurga. První skiagrafická vyšetření provedl nejdříve s nepříliš výkonnými aparaturami fyziků Strouhala a Domalípa. Jedlička byl v technických i teoretických otázkách velice zběhlý. Na rozdíl od mnohých jiných rozuměl zařízení, se kterým pracoval.  První rentgenový  přístroj u nás ovšem nebyl instalován v nemocnici, ale v restauraci. Zakoupil jej totiž hoteliér Cífka jako atrakci pro jeden ze svých pražských hotelů – Bílý kůň,  aby mu zvýšila návštěvnost. Hosté si mohli na zobrazovacím stínítku prohlížet vlastní kostru. V lednu 1897 přivezli na Maydlovu kliniku  tesaře, který spolkl dlouhý hřeb. Ošetřující asistent Jedlička, nadšenec pro nové metody, přivedl nemocného do hotelu Černý kůň Na příkopě. Na snímku z 12.1. s velmi dlouhou expozicí (1,5 hod) byla neobvyklá poloha hřebíku prokázána a chirurgové hřebík operativně vyjmuli. To je první zdokumentovaný výkon, provedený v Praze na podkladě rentgenového vyšetření.

Maydlova chirurgická klinika si pořídila kvalitní Röntgenův aparát v březnu roku 1898. Asistent Rudolf Jedlička s Morávkem a Niederlem na něm od prvních týdnů velmi intenzívně pracovali – skiaskopovali, skiagrafovali. 14. listopadu 1898 podal Jedlička zevrubnou zprávu o využití rentgenu v chirurgii Spolku lékařů českých. Tiskem vyšla v prvních číslech ČLČ 1899  pod názvem „O skiagrafii a skiaskopii paprsky roentgenovými a jejich diagnostické ceně v chirurgii“.  Přednášku vydal také jako zvláštní otisk z ČLČ vlastním nákladem u Edvarda Grégra (90 stran). Tak vznikla první a na dlouhou dobu jediná česká učebnice rentgenologie. 

Jedličkovy práce a rentgenogramy vystavené v Paříži na mezinárodní výstavě v roce 1900 mu získaly světové uznání. Později  proslul také využitím rentgenu k léčbě nádorů a novými operačními technikami (pankreatogastrostomie, resekce žaludku). V roce 1901 se Jedlička  habilitoval z chirurgie. Tématem habilitace byla studie  O subarachnoidálních injekcích. Záhy postřehl možnosti léčebného použití rádia. V roce 1902 odjel do Německa, kde za vlastní prostředky koupil 20 mg rádiové soli, které však vinou neopatrného personálu skončilo na smetišti.

Po svém onemocnění  jmenoval Maydl Jedličku svým zástupcem. Děkan Spina mu však nebyl nakloněn, donutil Maydla, aby zastupování rozdělil mezi oba své docenty tak, že se budou po půl roce střídat ve vedení kliniky. To nebylo šťastné rozhodnutí, vedlo k rozdělení kolektivu kliniky. Po Maydlově smrti v roce 1904 spor neskončil, vstoupil do něj i denní tisk a o nástupnictví se vedly nechutné tahanice.  Nakonec byla záležitost postoupena do Vídně, kde ministerstvo školství rozhodlo ve prospěch Kukuly.

R. Jedlička uprostřed spolupracovníků v roce 1902

Jedlička odešel na polikliniku. Výstižně vyjádřil jeho tehdejší svízelnou a nepříznivou situaci profesor Syllaba: “...poliklinika nebyla vhodné prostředí pro chirurga Jedličkových aspirací, jeho operačních a vědeckých schopností, jeho energie.“  Poliklinika v té době byla společnou ambulancí, kde se střídala chirurgie s gynekologií, očním a ušním lékařstvím. Jedlička dosáhl časem zlepšení stavu, ale klinická lůžka mu povolena nebyla. Pokud chtěl operovat, umisťoval své nemocné do soukromých pražských sanatorií, do nemocnice u Alžbětinek nebo ke svým známým na chirurgická oddělení mimo Prahu. Protože se nemohl domoci kliniky, rozhodl se postavit vzorové sanatorium, přístupné i méně zámožným. Mělo zahrnovat chirurgické, interní a porodnické oddělení, velké rentgenové pracoviště, archiv a knihovnu. V roce 1909 založil společnost Pražského sanatoria, s.r.o., v Podolí. V roce 1914 bylo sanatorium otevřeno. Na jeho postavení  nemálo přispěl i vlastními penězi. Bylo dobře vybavené, ceny nebyly přemrštěné, byla tu dobrá vodoléčba, krásná zahrada, společenské místnosti. Při sanatoriu zřídil zvláštní ústav pro výzkum rádia.

V roce 1907 byl jmenován mimořádným a v roce 1921 řádným profesorem a přednostou II. chirurgické kliniky. V roce 1924 mu byla profesura rozšířena o obor rentgenologie a radiologie. Na oblíbený obor nakonec i doplatil.  Zručný chirurg  skončil amputací 3 prstů na levé ruce pro postradiační nádorové změny. Zemřel na srdeční infarkt v 57 letech dne 26. října 1926 v Novém Světě v Krkonoších. Jeho celoživotní přítelkyní, s níž se na smrtelné posteli oženil, byla paní Helfertová, zdravotní sestra.  Pohřben je v Praze na Vyšehradě.

V období od roku 1905 do světové války věnoval Jedlička své nejlepší síly sociálně humánním aktivitám. Zúčastnil se lékařské mise za balkánských válek, působil v polní nemocnici a v zázemí v posádkových nemocnicích. Výsledky, kterých dosáhl například v Bělehradě, byly výborné. Ze 71 těžkých komplikovaných a infikovaných fraktur ztratil pouze jediného pacienta. Z celkového počtu 1788 raněných ztratil pouze 38. Vyvinul velkou aktivitu také jako organizátor péče o invalidy. Příkladem jsou ortopedické dílny Jedličkova ústavu, kde se snažil zavést výrobu ortopedických přístrojů a protéz s využitím zkušeností z války a zaměstnat invalidy.

Nejznámějším Jedličkovým počinem v oblasti sociální péče bylo založení  ústavu pro postižené. V roce 1911 se stal předsedou Spolku pro výchovu tělesně vadných a podařilo se mu shromáždit peníze (i vlastní) a koupit dům, klasicistní budovu poblíž Vyšehradu. V roce  1913 byl dům připraven pro příjem prvních postižených. Výbor spolku ocenil Jedličkovy zásluhy tím, že dal ústavu jeho jméno. Ústav neměl být pouhým útulkem pro postižené. Jedlička chápal ústav jako zařízení, kde se prolíná součinnost lékařská a vychovatelská a liší se tím od práce nemocnic a škol. Požadoval, aby ředitelem „byl učitel, který by v ústavu i bydlel..., lékař ne, protože doktoři by z ústavu udělali špitál, a to se nesmí stát“. V programovém článku před založením ústavu napsal: „Nový ústav nebude svým úspěchem posledním v Evropě, získá-li pro svoje snahy součinnost veřejných korporací a zájem veřejnosti“.

1. dubna 1922, především díky úsilí Rudolfa Jedličky, byla výnosem ministerstva školství a národní osvěty ustavena II. chirurgická klinika v areálu v Podolí a Jedlička byl jmenován jejím přednostou.  Jedlička zahájil činnost kliniky slavnostní přednáškou, ve které vyjádřil přání, aby česká chirurgie spojovala v sobě Weissovu techniku, Maydlovo vědecké bádání a Michlovu etiku.  Po Kukulově smrti nabídl profesorský sbor Jedličkovi I. chirurgickou kliniku. Tehdy již těžce nemocný Jedlička však odmítl tuto poctu a vzdal se jí ve prospěch Arnolda Jiráska, na což Jirásek nikdy nezapomněl a mluvil o Jedličkovi vždy s neobyčejnou úctou.