Jaroslav Hlava

Významný český patologický anatom Jaroslav Hlava začal svou vědeckou kariéru na tehdejší dobu neobvykle mladý. Již v roce 1883 byl pověřen vedením patologicko-anatomického ústavu české lékařské fakulty v Praze a ještě v témže roce se habilitoval.  Původně byl sice na toto místo navržen Vilém Dušan Lambl s bohatou vědeckou, literární a překladatelskou činností, ale vyvstal problém s jeho uvolněním ze současného místa anatoma v Charkově a kromě toho byl posuzován jako nevýhoda i jeho pokročilý věk. Prozatímním vedením byl tak nakonec pověřen Hlava. Volba Hlavy jako představitele oboru se v následujících letech ukázala jako  neobyčejně šťastná. Brzy se stal oporou profesorského sboru jako vynikající organizátor, učitel i vědec. V roce 1884 byl jmenován mimořádným a v roce 1887 řádným profesorem. Byl nejmladší v profesorském sboru,  temperamentní povahy, a tak byla někdy sezení sboru oživena i drobnými potyčkami. Zájem o fakultu a její dobré výsledky a jméno vštěpoval i svému okolí. Každé odpoledne se v Hlavově pitevně rokovalo o všech důležitějších událostech na jednotlivých ústavech a klinikách.

Hlava na české univerzitě vybudoval patologicko-anatomický ústav, který navštěvovali i významní zahraniční badatelé, a stal se jednou z předních osobností v oboru. Jako bývalý žák a asistent německého patologa a bakteriologa profesora Edwina Klebse, i on věnoval značnou pozornost bakteriologii. Jeho přičiněním byla při ústavu zřízena cenná sbírka mikroskopických a bakteriologických preparátů. Z Hlavových 113 vědeckých prací jsou nejvíce oceňovány studie o skvrnitém tyfu, úplavici, spalničkách, žluté atrofii jater, hemoragické pankreatonekróze a rabdomyomu srdce, které obsahovaly mnohé  originální myšlenky.  V práci  O skvrnitém tyfu (1910), vyslovil  předpoklad, že původce této nemoci je třeba hledat v leukocytech. Hlavova práce tehdy neměla větší mezinárodní ohlas. V roce 1913 zopakoval a potvrdil Hlavův výzkum Stanislav Prowazek, kterému bylo v tomto směru připsáno prvenství.

Významným přínosem pro české lékařství byly dvě české učebnice. V letech 1894 – 1897 vydal Hlava spolu s Andrzejem Obrzutem učebnici Patologická anatomie a bakteriologie a v roce1900 s Ivanem Honlem  první českou samostatnou učebnici bakteriologie. V roce 1922 začal vydávat obsáhlé kompendium patologické anatomie, které však již nedokončil.

Uvědomoval si, že původní české práce nedosahují v cizině zasloužené pozornosti, a proto spolupracoval s Josefem Thomayerem na vydávání Sborníku lékařského s obsáhlými  francouzskými resumé.

Hlava byl vyznavačem neúmorné vědecké pracovitosti, vzorem  badatelské píle, ale i příjemným a duchaplným společníkem s širokými znalostmi veřejného, uměleckého a literárního i politického života. Vyrostl sice ve skromných poměrech, sňatkem se však ocitl v rodině známých českých podnikatelů Čerychů. Hlavův tchán byl výjimečný podnikatel, který se vypracoval „od píky“. Všechny své velké obchodní transakce nosil v hlavě. Pracoval bez záznamů a z obchodní korespondence by byl na obchodní akademii propadl. Mladý ordinarius patologické anatomie pracoval o prázdninách jako jeho sekretář a nakonec se oženil s Čerychovou dcerou Olgou.

Časté styky se švagry, kteří se angažovali v cukrovarnictví, textilu i tovární chemické výrobě, otevřely Hlavovi obzory do hospodářského života. Znalosti uplatnil při stavbě svého nového patologicko-anatomického a soudně lékařského ústavu, kterou zařizoval s rozmyslem a úsporností. Stavba  byla povolena v roce 1908, zahájena těsně před vypuknutím 1. světové války, ústav byl však otevřen  až na jaře 1921 pod názvem Hlavův ústav. Poté proběhlo přestěhování ústavu z původních prostor v Kateřinské ulici do nové budovy na Albertově.

Povahou byl Hlava člověk navýsost noblesní a pohostinný, se zdravým úsudkem a energickým rozhodováním, ale znám byl také jeho smysl pro skromnost a rozumnou úspornost. Ve všech organizacích, v nichž byl činný, chtěl mít vždy zabezpečenu účast přítele profesora Heverocha. Ten už ze studentských spolkových dob byl znám jako vzor pořádku a spořivosti.

Již jako student kouřil rád viržinka, ovšem ne v tom množství jako později, a kašlal již tehdy jako kašlal po celý život.  Dýmající viržinko odkládal až poslední vteřinu před zahájením svých přednášek, které se mimochodem těšily značné oblibě, a kouřil i v pitevně. Při rigorosních zkouškách z patologie, které probíhaly v pitevně, studenti podle kouření usuzovali na náladu „starého pána“. Když kouřil, bylo to znamení, že je v dobré náladě, ale když odložil doutník, musel kandidát dávat dobrý pozor, aby neskončil se špatnou známkou.   

F. Skácelík vzpomíná, jak mu Hlava jednou v dobrém rozmaru řekl: „Budu živ do 90 let. Háček jest jen v tom, že mi to prorokoval jeden přírodní lékařský kolega, kteří, jak vidno, fušují s oblibou nejen do medicíny, ale také do prorokování. Snad předpokládal ten kolega podle svých utkvělých představ, že piju jen vodu a místo viržinek užívám jalovcových pokroutek. Budiž mu prominuto, že se v tomto punktu řádně zmýlil“.

Hlava měl velký zájem o umění, zejména o hudbu, a stál řadu let v čele Společnosti Národního divadla, podporoval Spolek českých mediků a byl jeho čestným členem, členem francouzské lékařské akademie, lékařských společností Srbska, Slovinska aj.  Z jeho školy vyšlo mnoho významných odborníků. V roce 1908 byl vyznamenán titulem dvorního rady.  Od převratu byl předsedou státní zdravotní rady a zástupcem ČSR v mezinárodním úřadu pro vědecké zdravotnictví v Paříži.

Obíral se dlouho problematikou rakoviny, byl předsedou Spolku pro zkoumání a potírání rakoviny v Praze, usiloval, spolu s R. Jedličkou, i o zřízení zvláštní léčebny.  K realizaci však nedošlo. Jako předseda spolku přispěl svým významem a vlivem na českou veřejnost tak, že za jeho funkce se jmění spolku 10x zvýšilo a dosáhlo 300 000 Kč. Ještě nedlouho před smrtí dal podnět k rozsáhlé plakátové a letákové akci k poučení veřejnosti.

K dokreslení Hlavovy povahy poslouží snad i jeho výrok, kterým se kdysi svěřil kolegovi: „Vidíte, je to divné. Byl jsem už zcela tupý, skoro jsem už ani cigára při práci nepotřeboval – a od té doby, co mám děti, se to změnilo. Někdy mně rozčilení až překáží. Dětské sekce se vůbec bojím. Jako bych měl svoje dítě pod nožem...“