Hydroterapie se jako léčebná metoda používala již v dřívějších stoletích. Hlavní indikací byly obyčejně akutní horečnaté choroby, především při častých epidemiích tyfu, kdy vodoléčba byla dlouho jedinou léčebnou metodou. V 1. polovině 19. století zasáhlo do vývoje této metody v rakouských a německých zemích dramatickým způsobem několik nelékařů, laiků a přírodních léčitelů, kteří si získali neobyčejnou proslulost. Prvním z nich byl E. C. F. Oertel (1765 – 1850), středoškolský profesor z Ansbachu. Byl propagátorem a popularizátorem vodoléčby, zakladatelem různých vodoléčebných spolků a autorem dějin vodoléčby. Druhým byl prostý slezský venkovan Vinzenz Priessnitz (1799 – 1851). Posledním v řadě pak bavorský katolický farář Sebastian Kneipp (1821- 1897).
Priessnitz, původně rolník, začal používat studenou vodu k léčení nemocných v roce 1818 na pacientech z blízkého okolí. Rok předtím se totiž takto sám vyléčil ze zápalu plic a zlomenin žeber utrpěných při lesní práci. V následujícím období rozvinul obor léčení, který nazval Wasserheilkunde – vodoléčba. Své zkušenosti ověřoval sám na sobě, na svých spoluobčanech a dokonce i na domácím zvířectvu. Cíleně se zaměřil na léčení chronických chorob, u kterých zkušenosti s vodoléčbou dosud chyběly. Zpočátku se omezil na přikládání obkladů a omývání studenou vodou. Od roku 1824 začal používat studené koupele po předchozím pocení, i částečné lázně (sedací, nožní, ruční, hlavové i oční lázně, kdy zbytek těla zůstával suchý) a sprchování studenou vodou.
Říkalo se mu vodní doktor z Lázní Gräfenberg (později Jeseník). V duchu staré humorální patologie vycházel z předpokladu, že nemoc je důsledek nahromadění škodlivých látek v těle a nejednou i léčení medikamenty, které zásadně zavrhoval. Priessnitzova léčba se skutečně leckdy setkávala s dobrými výsledky, asi i proto, že v té době se nedostávalo mnoha účinných léků.
 |
|
Priessnitzovi pacienti při proceduře "omývání krku ve volné přírodě bez osušování" |
V roce 1831 získal Priessnitz úřední povolení k vedení vodoléčebného ústavu. Toto povolení ho opravňovalo i k předepisování léků a k provádění drobných chirurgických výkonů. Vybudoval v Gräfenbergu, v tehdejším rakouském Slezsku, ústav pro léčení studenou vodou, který proslul daleko za hranicemi země. Během roku 1831 přijal pouze 64 nemocných, v roce 1837 již přes 500 a roku 1839 na 1700, z toho 120 lékařů, kteří se svěřili jeho „vodoléčebným kúrám“. Jezdily sem i významné osoby veřejného a kulturního života (spisovatel Gogol, sochař Bissen, první americká lékařka Blackwellová aj.), a to přestože podmínky zde zdaleka neodpovídaly požadavkům na světové lázně tehdy kladeným. Nadto se Priessnitz choval i k vysoce postaveným osobám drsně, nelaskavě až hrubě.
Jeho lázeňské procedury v roce 1835 zahrnovaly: potní zábaly, celkové studené koupele, rozmanité částečné lázně, sprchování, mokré zapařovací obklady (dnes známé jako „Priessnitzovy obklady“, které se zřejmě budou používat i ve třetím tisíciletí). Léčení doplňoval pohyb na čerstvém vzduchu, pití vody a vydatná posilující strava. Pacienti byli obvykle ve 4 hodiny ráno zabaleni do vlněné houně k potní kůře (nejméně půl hodiny od začátku pocení), následovala několik minut trvající celková koupel ve studené vodě (6 – 8°C), po které se měl lázeňský host procházet do zahřátí. Společná snídaně se konala v devět hodin a sestávala ze studeného mléka a čerstvého chleba. Po snídani následoval odpočinek. Některé léčebné procedury probíhaly i ve volné přírodě. Priessnitz kombinoval léčbu i s prací, jako řezáním a štípáním dřeva, v zimě s odklízením sněhu. Omezoval alkohol, koření, kávu a měl zvláštní zálibu v podávání studených jídel.
Gräfenberg se zásluhou svého rodáka, který zde prožil celý svůj život, stal světoznámým. V jeho ústavu se nemocní léčili někdy týdny, měsíce a dokonce i roky. Také čeští lékaři Špott a Šlechta zde studovali vodoléčbu. Jan Špott projevil velkou snahu o zvědečtění oblíbené vodoléčby, vybudoval vodoléčebný ústav v Praze a v roce 1848 se dokonce habilitoval pro zdravovědu, vodoléčitelství a ortopedii. Antonín Šlechta založil 1842 lázně Sedmihorky u Trutnova (v té době Wartenberg) a stal se mimořádným docentem vodoléčby na pražské univerzitě. Řada evropských vlád vyslala do Gräfenbergu své oficiální lékařské pozorovatele, aby vydali svědectví o léčebné technice a jejich úspěších a podle jejich zkušenosti se mohly zakládat další ústavy. Priessnitz sám nezanechal žádné písemné dílo. Dochovala se však obrovská korespondence s nemocnými, včetně odpovědí, které diktoval svým sekretářům a také podrobné záznamy o nemocných i hodnocení výsledků léčby.
. |
|
Lázně Gräfenberg v roce 1833 |
Již za Priessnitzova života se mu stavěly pomníky. Vodoléčebné ústavy vznikaly po celé Evropě. V Německu mimořádně rozšířil toto učení farář Sebastian Kneipp. V roce 1855 se stal zpovědníkem sester dominikánek ve Wörishofenu v Bavorsku, a tím začalo období jeho slávy. Kneipp se stal známým po celé Evropě a léčil tisíce nemocných, kteří byli zpočátku ubytováváni v hromadných ubytovnách. Postupně se koncem 19. století Wörishofen díky Kneippovi stal známým lázeňským místem s novou budovou lázní, speciálními sanatorii a lázeňskými lékaři.
V době, kdy se rozšířila Kneippova vodoléčba, propagovali četní zastánci již řadu jiných metod přírodního léčení. Kneipp sám se držel stranou ideologického boje a vyzýval i ke spolupráci s lékaři. Zatímco jednotlivé směry hnutí přírodního léčení (vegetariáni, naturisté, zastánci Priessnitzovy vodoléčby aj.) puristicky trvali na určitých zásadách a omezeních, u Kneippa bylo povoleno zároveň s jeho léčbou leccos. Nebyly zavrhovány ani léky, ani pivo, tabák, nebo maso.
Ve srovnání s Priessnitzem patřil Kneipp mezi mnohem opatrnější léčitele. Léčil poléváním z konve studenou vodou a různými mokrými zábaly. Teplé koupele předepisoval také – s přísadami otrub, sena a bylinkových extraktů. Radil jíst tvaroh, kyselé zelí a med. Zato propagoval otužování, chození naboso v rose, ale i ve sněhu a mělké vodě. Kneipp odmítal masáže, odsuzoval klystýry a střevní výplachy, byl proti pouštění žilou a popíjení minerálek. Soustředil se na léčbu nespavosti, červenání, plicní a revmatické choroby, ale i syfilis a holohlavosti. Nabádal k lehkému odívání a nošení sandálů. Byl zastáncem zdravého životního stylu – odmítal kávu i čaj, doporučoval sladovou kávu a obilní polévky. K alkoholu byl kupodivu mnohem tolerantnější než ke kávě.
Obliba léčby vodou ať pitnými kúrami či koupelemi byla pochopitelná v době ještě stále velmi problematického léčení různými medikamenty. Doplňovaná většinou pobytem a procházkami v přírodě a příjemnými společenskými styky měla nesporně kladný vliv na těla i duše většiny lázeňských pacientů.