Nemocnice sv. Alžběty spol. s r.o. Nemocnice Louny, středisko vědeckých informací
svi@nemlouny.cz
Svatá Alžběta
Alžběta Durynská, patronka charitativních sdružení, sirotků, vdov, nevinně pronásledovaných, nemocných, krajkářek a pekařů, bývá nazývána též "světicí spravedlnosti". Narodila se roku 1207 pravděpodobně v Uhrách (možná v Bratislavě) jako dcera krále Ondřeje II. Už v útlém dětství byla zaslíbena synovi durynského lankraběte Ludvíka IV. a předána na výchovu ke dvoru v Durynsku. Když bylo Alžbětě pouhých 14 let, konala se okázalá svatba. Přestože šlo o předem dohodnutý sňatek, manželství se nakonec ukázalo jako velice šťastné a během několika let Alžběta darovala život třem dětem. Ludvík ji bránil proti útokům šlechty i příbuzných, kteří jeho ženě údajně vytýkali, že měla v oblibě divokou jízdu na koni (spíše jim ale vadilo, že žije prostě a rozdává majetek chudým). Ludvík zemřel na mor v roce 1227, na počátku jedné z křížových výprav. Hned po manželově smrti durynští příbuzní Alžbětě odebrali děti a vypudili ji ze dvora. Ve svých dvaceti letech Alžběta založila v Marburku v Hesensku nemocnici pro nejchudší a o rok později vstoupila jako terciářka do františkánského řádu. Zbytek života zasvětila práci v nemocnici a pomoci potřebným. Svatořečena byla několik let po své smrti, v roce 1235. Není bez zajímavosti, že sv. Alžběta byla sestřenicí Anežky Přemyslovny (tato česká světice si ale musela „počkat“ na svou kanonizaci několik století - až do roku 1989!). V roce 1377 byl po sv. Alžbětě nazván samostatný ošetřovatelský řád, který v polovině 16. století čítal v celé Evropě už přes 3800 řeholnic.
Pražské zdravotnictví v 18. století
Na počátku 18. století se Praha pozvolna zotavovala z poslední velké morové epidemie (1713 –1715), která zachvátila celou zemi, již tak zuboženou předchozími válkami. V Praze jí padlo za oběť na 13 000 lidí – tedy necelá třetina obyvatel. Je zajímavé, že i v Lounech, jako druhém nejpostiženějším městě v zemi, to bylo 366 zemřelých, což byla rovněž asi necelá třetina počtu měšťanů (jde o předpokládaný počet, přesný údaj „sčítání obyvatel“ z těchto let nemáme). Bohužel se ukázalo, že Praha má nedostatek léčebných ústavů – jejich celková kapacita činila v té době pouze 150 lůžek, což nestačilo ani na normální provoz města. Jediným „vyhovujícím“ zařízením byla nemocnice Milosrdných bratří na Františku (ta byla ale vyhrazena pouze mužům). Několik pražských šlechtičen, pocházejících z rodu Thunů, Černínů, Valdštejnů aj, se proto rozhodlo po vídeňském vzoru založit také v Praze špitál s odpovídající péčí i pro ženy. Nemocnice měla sloužit jedinému cíli - „aby chudé nemocné ženského pohlaví, zvláště ty ode všech opuštěné, náležitého ošetření tu došly a na spáse své zkázy nevzaly“. Vídeňské Alžbětinky proto na žádost do Prahy vyslaly roku 1719 první dvě řeholnice – matku Angelinu a matku Johannu.
Mater ANGELIKA na dobovém portrétu
Hned od počátku narazily snahy o založení nemocnice na vážné překážky. Pacientky totiž nesměly být léčeny za úplatu, protože to řeholní pravidla zakazovala. Arcibiskup pražský sice vyřídil žádost o založení nového klášterního domu příznivě, ale tehdejší pražské špitály a útulky se obávaly, že otevřením dalšího ústavu se ztenčí jejich příjmy. Proto české gubernium - jako světská instance - podmiňovalo svůj souhlas vydáním závazného ujištění, že „nové zařízení nesmí být dalšími sbírkami milodarů na újmu dosavadním pražským klášterům a též obyvatelstvo nesmí být zatěžováno sbírkami pro nový ústav“. Aby toho nebylo málo, alžbětinkám bylo povoleno vydávat léky jen na léčení pacientek v nemocnici s tím, že žádné medikamenty se nesmějí prodávat mimo klášter. Toto striktní omezení bylo velmi bolestné, protože obchod s léky byl tehdy (stejně jako dnes) velmi výnosný zdroj příjmů. Těžily z něho např. i klarisky, působící v Panenském Týnci nedaleko Loun, které si přivydělávaly prodejem „léčivých kapek sv. Anežky“ (až do roku 1782, kdy klášter císař Josef II. zrušil).
Klášter a nemocnice sv. Alžběty
Sedmi statečným šlechtičnám se nakonec přeci jenom podařilo složit požadovanou základní jistinu jmění pro nový pražský klášter ve výši 24 000 zlatých. Z úroku měl být hrazen počáteční provoz. Není bez zajímavosti, že stejný honorář, jaký měl obdržet „medicus“, byl určen i pro hospodyni (to by se dnes prezidentovi České lékařské komory asi nelíbilo). Jako působiště nového řádu bylo vybráno území „pod horou sv. Apolináře“, v blízkosti Vyšehradu. V té době se v této lokalitě se „špitálskou“ tradicí nacházely zahrady a vinice známých pražských lékárníků. Na jedné z parcel byl v roce 1689 zbudován dům pro staré chudé kněze duchovní správy, který mise prvních alžbětinek v roce 1722 zakoupila od řádu servítů. Nová „nemocnice“ měla jen jeden jediný pokoj pro šest nemocných – více žen nemohlo být z úroků klášterního jmění ošetřováno. O bezplatnou léčbu v ústavu byl mezi Pražankami od začátku velký zájem – nemocné ženy se denně vehementně dožadovaly přijetí. V prvním roce činnosti bylo umístěno 57 pacientek, v roce 1723 to bylo 59 nemocných, v dalším roce už 70 nemocných. Samozřejmě se ukázalo, že původní objekt nemůže stačit svému účelu – dokonce ani potom, co byla jeho kapacita zvýšena na 12 lůžek. Situaci pomohla vyřešit hraběnka Markéta Valdštejnová (rozená Černínová), která se rozhodla užít svého značného jmění ve prospěch Alžbětinek. Stala se fundátorkou výstavby nového, rozsáhlého komplexu, kam měl kromě kláštera a nemocnice patřit i kostel (P. Marie Sedmibolestné) . Návrhem a stavbou nebyl pověřen nikdo jiný, než génius českého baroka Kilián Ignác Dienzenhofer. Architekt s manželkou a svými syny byl také přítomen slavnostnímu položení základního kamene dne 8. srpna r.1724. Část areálu byla hotova už v roce 1727, celá stavba dokončena o osm let později. V roce 1737 byla navíc založena velká klášterní zahrada, oddělená od Apolinářské ulice zdí, která tam stojí dodnes.
Rozestavěný klášter a kostel P. Marie Sedmibolestné řádu alžbětinek (1727)
Paní hraběnka se už otevření „své“ nemocnice nedožila. Zemřela tři roky předtím, než se do nového objektu nastěhovaly pacientky i se svými ošetřovatelkami. Hlavní součástí nemocnice, budované stále po vzoru středověkých řádových nemocnic, byl Velký sál, připomínající chrámovou loď. Nedostatek soukromí nahrazoval dostatek čerstvého vzduchu, který byl do sálu dodáván „bezprůvanově“ (rychlá výměna vzduchu byla v době epidemií nejúčinnější preventivní prostředek). Důležité bylo i dostatečné množství slunečního světla, které tam z jižní strany proudilo osmi značně vysokými okny. Další výhodou jednoprostorového řešení byl fakt, že povozy s nemocnými se zadním dvorem mohly dostat až k bezprostřední blízkosti sálu - pacientky nemusely být daleko přenášeny, ani vynášeny do poschodí. Lůžka byla vždy po dvou, oddělena vysokou stěnou s policemi na odkládání léků a osobních potřeb nemocných. Při vyšetření nebo léčebných výkonech šlo postele zakrýt závěsy (ve žluté či tmavozelené barvě). Nad každým lůžkem visel znak nebo podobizna donátora, který lůžko „sponzoroval“. Méně příznivé to bylo s vytápěním tak velkého prostoru (na celý sál o výši dvou podlaží musela stačit dvě kachlová kamna) a také s umělým osvětlením (v sále byla jediná visutá lampa na řepkový olej). Hygienická zařízení byla velmi skromná – voda z vlastní studny se roznášela ve džberech, záchody ústily přímo do žumpy a koupelny neexistovaly vůbec (nemocné byly většinou omývány přímo na lůžku, jediným „nadstandardem“ byla přenosná vana).
Právě z těchto cínových talířů jedly v roce 1722 první pacientky
I tak byla nová nemocnice Alžbětinek jednou z nejmodernějších v zemi. Na rozdíl od téměř všech tehdejších špitálů byly zdejší pacientky léčeny lékaři. Jedním z nich byl vždy univerzitní doktor - tzv. „medicus“ (ten pečoval o vnitřní choroby), jemuž byl podřízen ranlékař, čili felčar - dnes bychom řekli chirurg (ten se staral o všechny nečisté a krvavé léčebné výkony, k nimž údajně nebylo potřeba žádného vzdělání, neboť šlo o úkony „na první pohled každému jasné“). Veškeré ošetřovatelské práce vykonávaly s obětavostí jim vlastní sestry řeholnice. Nemocnice sv. Alžběty však neměla jen „lůžkový“ úsek, patřila sem také „ambulantní“ část. Ordinace byla umístěna hned v přízemí nemocniční fortny (u vrátnice hlavního vchodu dnešní nemocnice). Čekárna pro pacientky byla v té době zřejmě považována za zbytečný přepych, stálo se ve frontě přímo na ulici. V ordinaci se trhaly i zuby. Tuto službu prý jeden čas vykonávala dokonce i sama matka představená, která byla silnější postavy a měla velkou sílu. Bývalo tradicí, že vytržené zuby zastrkávaly pacientky do puklin vysokého dřevěného kříže, který stával na podezdívce u Apolinářské ulice. Protože léčení bylo zadarmo, s pacientkami se netrhly dveře – během roku se tu vystřídala asi tisícovka nemocných. Věhlas nové nemocnice stále rostl. Přispívalo k tomu mj. i to, že zařízení neodmítalo léčit jinověrce (taková tolerance nebyla zcela běžná), a že zde fungovala také výtečná řádová ústavní lékárna.
Soška se schránkou na recepty a na léky
Bohužel se nedochovalo její původní zařízení. Víme ale, že léky se prodávaly spolu se soškami svatých, kteří měli v místě srdce otvor na vkládání prášků a pilulek. Toto „balení“, mělo zesilovat léčebný účinek a bylo skvělým marketingovým tahem, kterým jeptišky dovedně reagovaly na obchodní restrikce světské moci.
Léta válek a neúrody
Se stoupajícím věhlasem špitálu rostl také počet léčených a potažmo také finanční požadavky na zabezpečení chodu nemocnice. V mírových dobách se alžbětinky mohly naštěstí opřít o různé mecenáše nejen z řad šlechticů, ale i mnoha bohatých měšťanů. Mnohem hůře však do chodu nemocnice zasahovaly války, epidemie a neúroda. Špatně placení lékaři si tehdy začínali hledět spíše svých soukromých praxí, podvyživené řádové sestry často samy churavěly a podléhaly zejména různým přenosným chorobám (nejvíce umíraly na souchotiny).
2000 R na fundaczi nemocznim a každey rok gedna msse Swata in infir Maria Aniverssarium
pro Carolo Stein PS zase 500 R (zápis o sponzorském daru)
Pro válečné roky 1742 – 1744 uvádí klášterní kronika „velká vydání na vojska francouzská, bavorská, saská, pruská i rakouská“. Alžbětinky totiž v době, kdy musely pečovat o stále větší počty nemocných a raněných, musely navíc poskytovat důstojníkům i vojákům ubytování, osvětlení, dřevo na otop a jídlo. Aby toho nebylo ještě dost, vztahovalo se na ně dokonce i tzv. výpalné. Nemocnice byla často bombardována (řeholnice musely vždy s nadlidským úsilím odnášet postele s nemocnými do sklepa), dělovými koulemi byly proraženy zdi i klenutí špitálu a shořela část střechy. Kronika uvádí, že pozdější „opravu těchto drobností převzal L.P. 1746 stavitel Dientzenhofer s obvyklou ochotou, s jakou dům stavěl“ (možná i proto, že to byla jediná nemocnice, kterou kdy navrhoval. Řádové sestry ostatně musely na slavného architekta udělat velký dojem, protože se dochovalo svědectví o tom, že se jako jejich právní zástupce později zúčastnil jednoho sporu se sousedními jesuity). Když konečně Prusové v roce 1744 obsadili Prahu, požadovali na klášteru alžbětinek, aby do 24 hodin zaplatil výpalné ve výši 15 000 zlatých. Zdálo se, že osud nemocnice je zpečetěn. Na poslední chvíli zasáhl hrabě Špork, který téměř celou částku uhradil ze svého (byl za to i s chotí později pohřben v kostelní kryptě kláštera). Sotva odešli Prusové, nahrnuli se do klášterního dvora pro změnu zase Rakušané a řeholnice musely živit i 120 jejich vojáků. Roku 1757 se pruští vojáci vrátili a znovu po tři týdny dnem i nocí bombardovali Prahu. Nebohé alžbětinky to mimo škod na objektu (po zásahu sedmi dělovými náboji) a kromě prudce zvýšených nákladů na ošetřování značného počtu zraněných z celého města, stálo dalších 3000 zlatých válečné daně (což byl eufemistický název pro výpalné). Definitivnímu (?) vítězství nad Prusy v bitvě u Kolína vlastně vděčíme za to, že alžbětinky na znamení díků daly v roce 1762 postavit při klášterním kostele boční kapli sv. Tekly, vyzdobenou štuky a freskami J.L. Krackera a oltářním obrazem od I. Raaba. Hrůzy válečných útrap nakonec donutily řeholnice upustit od zásady, že nemocnice je určena pouze ženám. Raněné vojáky totiž nebylo možné odmítat. V přeplněné nemocnici se začaly dělat výkony, na které personál nebyl připraven – např. řešení rozsáhlých a devastujících zranění, způsobených dělovými koulemi. Řada operací byla provedena úspěšně, přesto mnoho lidí umíralo na gangrény a na tetanus. Koncem šedesátých let 18. století se na chvíli řeholnicím ulevilo. Využily toho k výměně oken v celách, ke stavbě stodoly a nové pekárny, jakož i k zastřešení klášterní studny. Vinice však byla v té době vymýcena a jedinou památkou na tuto oblast hospodaření nám dnes zůstala kamenná socha sv. Václava (dílo z roku 1714 je připisováno rodině Brokoffů) v zajímavém aranžmá – světec je vypodobněn s velkým košem hroznů, přičemž ještě levou nohou stíhá šlapat hrozny v kádi). Sotva pominuly vojny, přišla pro změnu jiná rána. Na zpustošenou zemi dolehlo sucho a velká neúroda. V letech 1770 – 1771 nastal katastrofální nedostatek potravin. Jejich ceny závratně stoupaly, lidé často museli jíst trávu a listí. Z hrozné krize se alžbětinky dostaly až v roce 1780, kdy nemocnice obdržela ze závěti císařovny Marie Terezie velkorysý dar ve výši 30 000 zlatých. To postavilo špitál konečně na nohy. Rychle byla obnovena jeho úroveň a o deset let později už zde bylo za rok ošetřeno 1126 nemocných.
Josefínské reformy a napoleonské války
Za panování císaře Josefa II (syna Marie Terezie) bylo jen v Čechách v rámci tzv. josefínských reforem zrušeno 58 klášterů. Panovník se tehdy rozhodl ponechat jen ty řády a kláštery, které „sloužily vědám, umění, školám, sirotkům a nemocným“. Nějaký čas platil i pro alžbětinský konvent zákaz přijímání novicek. Nakonec se ale císař rozhodl alžbětinky pro jejich ryze charitativní poslání nerušit. Vypravuje se, že Josef II. v těch dobách navštívil v přestrojení nemocnici a podrobně si všímal jejího provozu. Prohlédl si mj. i márnici, sklep a lékárnu. Teprve potom se dal poznat a na důkaz své spokojenosti daroval matce představené 25 dukátů.
Císař Josef II.
V budově nemocnice došlo k mnoha vylepšením. Roku 1783 byly v celém areálu z gruntu opraveny všechny střechy a později byly vydlážděny i dvory. Veškeré mříže, okna i dveře byly „opět zeleně natřeny“. Dále byl např. zrušen klášterní žalář (na základě císařského dekretu musely řeholnice odstranit těžkou vnitřní mříž), postavena nová řádná hovorna a v roce 1799 byla v klášteře zřízena dokonce knihovna. Asi největším příspěvkem pro lepší život nemocných ale bylo zavedení vodovodu do klášterní kuchyně a prádelny. Je zajímavé, že toto bohulibé zařízení se pranic nelíbilo Vyšehradské kapitule, která to považovala za „zásah do svých práv“. Matka představená si tehdy musela dokonce proti vlastním církevním byrokratům vyžádat policejní asistenci – nakonec donutila kapitulu kapitulovat. Krátké vzepjetí však bylo opět vystřídáno napoleonskými válkami. V pamětech matky představené se uvádí, že tehdy nebylo žádné urozené šlechtické rodiny, která by neměla několik příslušníků ve vojsku. Ukrutné daně tak brzy zastavily přísun finančních příspěvků z těchto kruhů. Podobně tomu ale bylo i mezi měšťany. Potraviny se posílaly přednostně vojsku a drahota byla tak vysoká, že nemocnice přestala po několik roků prakticky existovat a stala se nakonec zaopatřovacím ústavem pouze pro platící hosty. Došlo k přerušení provozu továren a obchodu, měšťané zchudli tak, že i oni přestali klášter podporovat. V roce 1811 ztratil řád dvě třetiny jmění a ocitl se prakticky na mizině. Jediné, co ještě drželo nemocnici nad vodou, bylo rozhodnutí guberniální komise, že činnost alžbětinek je prospěšná státu. Bylo proto zavedeno hospodaření ve zvláštním režimu a finanční deficit nemocničního zařízení byl kryt příspěvkem ze zvláštního fondu (dnešním podobně ztrátovým nemocnicím říkáme příspěvkové organizace). V Praze mezitím vypukla tyfová epidemie. Polovina řádových ošetřovatelek onemocněla, čtyři z nich zemřely. Všechny místnosti, dvory a zahrady ústavu byly (zvláště po bitvě u Lipska) přeplněny raněnými vojáky. Zbylí pacienti leželi až ve dvou řadách na ulici před klášterem.
Ukázka losu výherní loterie ve prospěch Nemocnice sv. Alžběty na Slupi z roku 1846
Po napoleonských válkách zbyl nakonec z kdysi slavné nemocnice jen útulek pro několik zámožnějších stařen. Pro renesanci ústavu bylo zapotřebí opět pomoci státu a vysoké šlechty. Byly proto pořádány různé sbírky a dobročinné akce, které nakonec alžbětinkám povolil tehdejší císař František I. Patřily sem nejen koncerty a divadelní představení, ale také mezi obyvatelstvem oblíbené dobročinné loterie. Za první století existence nemocnice bylo (kromě obětí vojáků z válek o rakouské dědictví a válek napoleonských) ošetřeno téměř 62 000 osob, každý desátý pacient ale zemřel.
Jak se léčilo v druhé polovině 19. století
Kolem roku 1840 měla nemocnice kapacitu na sedmdesát lůžek, o které se staralo 44 řeholnic. Byla tu už koupelna s dvěma vanami, všeobecně se zlepšila hygienická stránka provozu. Nemocniční sály se myly a větraly denně. Po přijetí byla každá pacientka svlečena, umyta, učesána a převlečena do ústavního prádla. Těžce nemocným se denně čistily zuby, vyplachovala ústa a vymývaly oči. Prostěradla se měnila dle potřeby, nejméně ale jednou týdně.
Areál kláštera s nemocnicí sv. Alžběty v roce 1845. Vpravo nahoře kostel sv. Apolináře, vlevo sv. Kateřiny
Opět byl zaveden systém vizit (v 9.00 a v 17.00 hodin), existovala dokonce nepřetržitá dosažitelnost lékaře. Zavedly se podrobné chorobopisy nemocných a evidoval se pohyb léků tak, aby nemohlo dojít k záměně. Na každé posteli byl připevněn záhlavní lístek s diagnózou a záznamem o délce pobytu. Pokud to bylo možné, pacientky byly rozmísťovány na pokoje podle druhů onemocnění a podle momentálního zdravotního stavu. Zlepšil se přístup ošetřovatelek k nemocným. Řeholnice obcházely lůžka a ujišťovaly se, že pacientkám nic nechybí. Ženy, které měly horečku, byly sestrami pravidelně přikrývány, aby „se jim pot nezarazil“. U těžkých případů seděly sestry nepřetržitě, aby mohly pacientky utěšovat a dodávat jim odvahu. V roce 1854 byla ke klášternímu komplexu přistavěna druhá nemocniční budova, čímž byl klášter dostavěn zhruba do dnešní podoby. Nemocnice sv. Alžběty se znovu stala vyhledávaným cílem zejména chudších vrstev obyvatelstva, pro které byla (opět bezplatná) péče skutečným dobrodiním. Koncem 19. století byl do celého kláštera zaveden vodovod - na elektrický proud si ale musely řeholnice počkat až do roku 1912. Teprve tehdy konečně zmizely čadící olejové lampy a ulehčilo se také ústavním sestrám -pradlenám, jejichž těžkou práci částečně zastaly stroje.
Alžbětinky ve 20. století
Až do I. světové války se nemocnice rozvíjela velmi zdárně. Ročně se tu operovala asi stovka pacientek, jako chirurgové zde působili m.j. univerzitní profesoři MUDr. Rubeška, MUDr. Jedlička a MUDr. Ostrčil. Zatěžkávací zkouškou zařízení se staly válečné roky 1914 – 1918, kdy se opět stal z nemocnice tradiční lazaret. Na šesti desítkách lůžek se tu vystřídalo na dvanáct stovek vojáků. Po válce se špitál znovu topil v hrozivých dluzích. Finanční situace konventu alžbětinek se poněkud zlepšila až v době, kdy bylo zavedeno všeobecné pojištění zaměstnanců a nemocnici bylo povoleno léčit na účet některých nemocenských pokladen. Protože mezi klientelou převládaly nemajetné vrstvy (služebné, číšnice, kuchařky, prodavačky atd.), příjmy pořád nedostačovaly. Vše vyřešila až smlouva s nedalekou Všeobecnou nemocnicí pražskou, která alžbětinkám za sjednanou denní taxu přenechávala část svých pacientek. Do kláštera však nesměly být posílány nastávající matky, rodičky a také ženy s infekčními a venerickými chorobami. Počet nemocničních lůžek se po této finanční injekci zdvojnásobil na 120. Autoritu ústavu mezitím pozvedla mj. také skutečnost, že u Alžbětinek do 1. světové války působil jako ordinář také profesor MUDr. Adolf Meixner – pozdější osobní lékař prvního československého prezidenta T.G. Masaryka. V roce 1935 se v celém areálu uskutečnily rozsáhlé rekonstrukční práce. Jejich cílem bylo zavedení ústředního topení, zbudování dostatečného počtu sociálních zařízení, zcela byla modernizována kuchyň. Pokud se budeme držet dostupných statistických údajů, potom od počátku existence ústavu až do roku 1940 bylo v klášterních zdech léčeno na 200 000 pacientek (k tomu je třeba ještě připočíst další neevidované tisíce vojáků, o které se řádové sestry obětavě staraly v dobách různých válek).
Historický „Velký sál“ v podobě z roku 1930
Hitlerovská okupace se naštěstí nemocnice příliš nedotkla. Velké změny ale nastaly po válce a zejména po roce 1949, kdy byla nemocnice znárodněna. Přestože řádové ošetřovatelky prokazovaly svým pacientkám bezmála čtvrt tisíciletí příkladné skutky milosrdenství, a že nikdy neodmítaly vykonávat i ty nejtěžší a psychicky nejnáročnější práce, nakonec převážila skutečnost, že alžbětinky nebyly odborně školeny. To, spolu s ideologickými důvody, se brzy dostalo do rozporu s požadavky zdravotní politiky státu. Řeholnice byly postupně nahrazovány diplomovanými sestrami. Poslední řádové sestry – alžbětinky - odešly ze své nemocnice 3. září roku 1957 (byly odeslány do Broumova a do Oseka). Od roku 1965 se Nemocnice sv. Alžběty stala lůžkovým zařízením OÚNZ v Praze 2. V průběhu dalších let byl areál zařízení ještě několikrát částečně rekonstruován a vrcholu své kapacity – 160 lůžek – dosáhl na sklonku osmdesátých let.
Rajský dvůr (tzv. Hefl) v roce 1988
Současnost
Polistopadové změny v naší společnosti se odrazily i v dalším vývoji klášterní nemocnice. Konvent alžbětinek požádal státní orgány o restituci areálu. Ten byl řádovým sestrám po více než čtyřiceti letech znovu vrácen. V roce 1993 byl založen nový soukromý subjekt - Nemocnice sv. Alžběty spol s r.o., který v objektu pokračuje v poskytování zdravotnických služeb. V souladu s tradicí se hlavní směr činnosti nemocnice zaměřila na oblast tzv. následné péče. Protože však alžbětinkám chybí vyškolený dorost, ošetřovatelskou péči zde dnes poskytují civilní sestry a další personál. V nemocnici nyní najdeme také mnoho různých ambulancí odborných lékařů - specialistů. Sídlí zde rovněž mezinárodně známá Liga proti rakovině. Toto občanské sdružení pod vedením prof. MUDr. Zdeňka Dienstbiera, DrSc. se snaží působit ve třech hlavních směrech:
-
nádorové prevenci
-
zlepšení kvality života onkologických pacientů
-
podpoře onkologickému výzkumu
Mnohé akce – např. „Květinový den“ a „Běh Terryho foxe“ získaly doslova masový charakter a jsou známy po celé zemi. Zatím závěrečným milníkem v historii nemocnice se stala skutečnost, že od 1.7.2004 se společnost Nemocnice sv. Alžběty spol. s r.o. stala také majitelem lounské nemocnice. Nová situace by tak mohla odstartovat další etapu historie nejen jedné z nejstarších pražských nemocnic, ale i její mladší lounské sestry.
Prameny:
-
Alžběta Durynská
http://www.rodinaonline.cz/archiv/2002/45/svata.htm -
Maňas, K - Vlček, J. – Bedrníček, P.
Nemocnice na Slupi. Historie a současnost. Praha, ONV Praha2, 1988 -
Noviny Prahy 2 – číslo 7/2004.
http://www.praha2.cz/noviny_prahy2/default.asp?clanek=2102&cislo=91 -
Noviny Prahy 2 – číslo 7/2004.
http://www.praha2.cz/noviny_prahy2/default.asp?clanek=2139&cislo=92 -
Novosadová, D.
Stavebně historický průzkum kláštera alžbětinek na Slupi čp. 448/II. Praha, SÚPRO 1994. -
Pravidla a konstituce řeholnic sv. Alžběty třetího řádu s. Františka. Praha, V. Kotrba 1931
-
Sestry Alžbětinky
http://sweb.cz/frantiskanky/2.htm -
