Pokusy o převod krve, které byly zaznamenány již v 17. století, ukázaly, že krev různých jedinců nelze mezi sebou libovolně mísit, a že převod krve může vyvolat těžkou nežádoucí reakci. Dlouho se nevědělo proč. Až počátkem 20. století několik význačných lékařů nalezlo vysvětlení.
Vídeňský patolog K. Landsteiner (1873 – 1921) v roce 1901 napsal práci „O projevech aglutinace normální lidské krve“. Autor již rok předtím prohlásil, že „krevní sérum normálního člověka je často schopno shlukovat červené krvinky jiného zdravého jedince“. Ve snaze tento jev vysvětlit odebral krev sobě a 21 kolegům a zjišťoval reakci každého vzorku krvinek na každý vzorek séra. Ve zmíněné práci pak prezentoval výsledek – existenci 3 krevních skupin. Za dva roky na jeho popud kolegové Decastello a Sturli objevili skupinu čtvrtou, nejvzácnější, v původních vzorcích chybějící. Landsteiner za svůj objev dostal v roce 1930 Nobelovu cenu.
Ke stejným závěrům dospěl v roce 1907 Jan Janský, který také prokázal existenci čtvrté krevní skupiny – nyní AB, navíc však provedl správnou klasifikaci skupin. Zabýval se dlouho a soustavně studiem některých krevních vlastností u svých nemocných. V listopadu 1906 ve Spolku českých lékařů přednesl referát o svém poznatku učiněném na 3160 „bláznech“, že totiž lidskou krev – ať člověka zdravého nebo duševně nemocného – lze podle určitých rozdílů v některých vlastnostech krvinek rozdělit do 4 základních skupin, které označil číslicemi I. – IV. V roce 1907 práci uveřejnil ve Sborníku klinickém pod názvem „Haematologická studie u psychotiků“. Důležité pro další osud práce bylo, že obsahovala poměrně rozsáhlé francouzské resumé.
O Landsteinerovi a jeho práci Janský nic nevěděl. Landsteiner ve své souborné práci v 1910 Janského ostatně také necitoval. Objev, který otevřel cestu k dalšímu studiu vlastností krvinek a odkrývání nových krvinkových znaků, nebyl v době vzniku plně doceněn. Jako psychiatr se Janský od začátku své lékařské praxe zabýval (hypotetickým) vztahem mezi aglutinací krve a duševní nemocí. Jeho objev tak byl víceméně vedlejším produktem výzkumné činnosti. Svědčí o tom i jeho vlastní vyjádření: „Systematické naše vyšetřování – byť k účelům psychiatrickým nepřineslo žádný cennější praktický užitek – objevilo pozoruhodná, dosud nikdy neuvedená fakta“ (1907). Výzkumu krve se Janský dále nevěnoval, základem jeho činnosti zůstala psychiatrie, prováděl i mnohé výzkumy neurologické, například zkoumal intenzívně problematiku mozkomíšního moku.
V roce 1910 Američan W.L. Moss dosáhl stejných výsledků, ale o Janského práci se dozvěděl až po dokončení své vlastní. A svoji práci o toto sdělení doplnil, s tím, že uznal Janského prioritu správné klasifikace. V Americe se tak stal Janský na čas skutečným objevitelem krevních skupin. Jeho systém byl obecně uznán a poměrně dlouhou dobu byl také jediným podkladem pro zajišťování bezpečných podmínek pro krevní transfuzi. Původní Janského označení doznalo později změny, římské číslice byly nahrazeny velkými písmeny abecedy.
Ještě v roce 1923 J. Diviš v souborné a pečlivě zpracované práci o krevní transfuzi uvádí, že krevní skupiny objevili američtí autoři Landsteiner, Jansky (mnozí vyslovovali džensky) a Moss. Ke změně došlo v témže roce za zajímavých okolností. Chirugové K. Neuwirth, A. Jirásek a F. Zahradnický se zúčastnili VI. Mezinárodního chirurgického kongresu v Londýně, kde důležitým tématem byly transfuze. Tam se švédský chirurg T. Riek zeptal členů československé delegace, zda Janského znají a vědí, že byl první na světě, kdo popsal 4 hlavní krevní skupiny. Tak by se vlastně aglutinační zkouška zvaná „americkou zkouškou“ měla jmenovat „českou zkouškou“. Překvapení lékaři po návratu z Londýna a po ověření fakt, způsobili, že Janský byl objeven pro český vědecký svět. Okamžitě se vyrojily články a výroky vysoce hodnotící jeho světový přínos, později byl také natočen sugestivní film podle scénáře V. Neffa. Celá kampaň vrcholila názory, které zpochybňovaly Landsteinerovo prvenství i Nobelovu cenu a Janského stavěly proti němu. Během let se hodnocení dostalo do střízlivějších poloh. Například profesor Vondráček, Janského žák, napsal v roce 1971: „....objevil IV. krevní skupinu AB“ a dále „Dosah svého objevu netušil a také jej nikterak prakticky nevyužil“.
Vědecká i odborná úroveň celé Janského práce byla nepochybně vysoká. Je obdivuhodné, jak klinik vyhmátl podstatné a tehdy zcela nově se rozvíjející teoretické poznatky. Znamenité byly jeho metodické postupy, skutečnost, že si všiml nového poznatku, který ležel mimo hlavní proud jeho zájmu. A že poznatek utřídil do klasifikace, která platí dodnes. Janského práci poznamenala skutečnost, že zemřel v poměrně mladém věku a léta již trpěl těžkou nemocí.
Jan Janský se narodil v Praze na Smíchově v roce 1873 v rodině obchodníka a vystudoval v roce 1892 proslulé smíchovské gymnázium, tehdy akademické. Po maturitě se zapsal na českou lékařskou fakultu, kde v roce 1898 absolvoval. Po promoci nastoupil jako asistent u profesora Kuffnera, posléze jako lékař na psychiatrickou kliniku v Praze. Ve svých pracích se ukázal jako bystrý pozorovatel a kritický posuzovatel. Navazoval na tradici české psychiatrie, která tehdy stavěla na výsledcích získaných vyšetřovacími metodami somatické medicíny. Vedle vědecké a didaktické činnosti se uplatnil i mimo kliniku. Byl soudním znalcem z psychiatrie a jeho posudky přispívaly k vážnosti oboru u soudu. Měl přímou a srdečnou povahu, měl rád život s jeho radostmi a zábavami, byl znám živým a osobitým smyslem pro humor.
V roce 1914 se stal profesorem a zástupcem přednosty psychiatrické kliniky, ve stejném roce byl jako lékař nasazen na frontu a teprve v roce 1916 po prodělaném srdečním záchvatu byl služby zproštěn a vrátil se do vlasti. Po skončení války nastoupil jako přednosta neuropsychiatrického oddělení Vojenské nemocnice v Praze. 8. září 1921 na následky anginy pectoris zemřel.
Pamětní deska je umístěna v Černošicích na čp. 357.