Co a jak se dědí, to byla otázka, kterou v roce 1837 položil C. F. Napp, opat augustiniánského kláštera ve Starém Brně. Napp, který podporoval rozvoj ovocnářství a vinařství, chtěl pomoci moravským šlechtitelům v objasnění pravidel dědičnosti. Pro ně bylo záhadou, že při křížení určitá vlastnost v potomstvu jakoby zmizela a opět se zase objevila. Mužem, jenž otázku zodpověděl, byl Johann Gregor Mendel (1822 – 1884).
Pocházel z rolnického rodu z Hynčic ve Slezsku. V době studia na gymnáziu se jeho otec těžce zranil v lese a rodina syna dále na studiích nemohla vydržovat. Živil se tedy soukromým vyučováním, a snažil se pokračovat i ve studiích na filozofii v Olomouci. Ale to již bylo nad jeho síly a když mu učitel matematiky zprostředkoval přijetí do kláštera, souhlasil („Neměl jsem jinou volbu, vstupem do kláštera jsem se zbavil starostí o to, co budu jíst“).
Klášter byl v té době střediskem vzdělanosti, mnozí augustiniáni působili jako středoškolští a vysokoškolští profesoři. V klášteře tehdy pobývali také mnozí vzdělaní lidé, například hudební skladatel Křižkovský (Janáčkův učitel hudby), básník Anselm Rambousek, redaktor a utopista Matouš Klácel aj. Opat Napp byl velmi svobodomyslný, podporoval záliby svých svěřenců a Mendelovi umožnil v roce 1851 studium na univerzitě ve Vídni, kde se věnoval především matematice, fyzice, chemii a meteorologii. Na přednáškách o fyziologii rostlin se tehdy seznámil s významem podstaty dědičné proměnlivosti. Po návratu do brněnského kláštera Mendel převzal právě po Klácelovi péči o zahradu. V klášterní zahradě začal s dlouholetými pokusy, pro něž mu opat Napp nechal dokonce postavit skleník. Pokusy prováděl s řadou druhů rostlin, z nichž s některými genetikové s oblibou pracují dodnes. Především používal hrách setý – opatřil si 34 jeho pěstovaných odrůd.
Mendel se při svých pokusech s křížením soustředil na hodnocení jednotlivých, jednoduchých a dobře rozeznatelných párově se vyskytujících jevů (například plod: kulatý x hranatý, zelený x žlutý). Semena získaná v 1. úrodě znovu vysel (2. generace). Ze 355 oplozených květů získal 12 980 semen kříženců. U všech popsal vybrané znaky a podrobil je statistickému hodnocení. Výsledky statistické analýzy křížení Mendelovi umožnily odvodit zákonitosti řídící štěpení, kombinování a vzájemné ovlivňování dědičných znaků. Mendel zjistil, že v 1. generaci mají všichni kříženci stejný vzhled (uniformita 1. generace), přičemž je na nich možné rozeznat jeden z hodnocených znaků. Znak při křížení převládající označil jako dominantní, znak ustupující jako recesivní. Podle těchto znaků pečlivě počítal a registroval počty obou typů a došel ke konstantnímu poměru blížícímu se poměru 3: 1. ve prospěch dominantního znaku. Při hodnocení jednoho páru dědičných znaků, nebo 9:3:3:1 při hodnocení dvou párů znaků. Při křížení s více znaky se pak nové formy, jejich počet i poměrné zastoupení řídí zákony kombinatoriky. Každý jednotlivý znak je tedy nezávislý na jiných a může být samostatně děděn.
Mendel svými zákony o uniformitě míšenců, o štěpení hybridů a volné kombinovatelnosti vloh vytvořil základní kostru vědy o dědičnosti, na jejíž základech se genetika začala dále rozvíjet na začátku 20. století.
Ve své době Mendelovy pokusy zůstaly bez odezvy, ačkoliv své výsledky publikoval v roce 1865 v časopise Přírodovědeckého spolku v Brně. Spolek byl založen v roce 1861, zasedal každý měsíc a Mendel se stal jeho agilním členem. Na 8. února a 8.března roku 1865 byla ohlášena Mendelova přednáška Versuche über die Pflanzenhybride (Pokusy s rostlinnými hybridy). Páter Mendel se na ní důkladně připravoval – měla být vyvrcholením jeho dlouholeté práce. Ukázalo se však, že pro mnohé byla těžce srozumitelná.
Přednáška vyšla tiskem o rok později ve spolkových zprávách. Mendel ji zaslal některým evropským vědeckým kapacitám, ale ohlasu se nedočkal. Současníci pravděpodobně jeho vývodům vůbec neporozuměli. A tak útlý spisek zapadl prachem zapomenutí.
Marně psal o svých výsledcích i K.W.Nägelimu, mnichovskému profesorovi botaniky, který se také zabýval těmito problémy. Nägeli mu k dalším pokusům doporučil jestřábník. Až mnohem později se zjistilo, že se pro složité poměry křížení a rozmnožování k takovým pokusům vůbec nehodil. Tyto pokusy nemohly potvrdit platnost klasických zákonitostí formulovaných Mendelem a on sám v roce 1869 ve svém pojednání Über einige aus Künstlicher Befruchtung gewonnene Hieracium-Bastarde (O některých křížencích jestřábníku, získaných umělým oplodněním), tak byl nucen konstatovat, že „zákony dědičnosti, které jsem považoval za všeobecně platné, zde jsem nemohl prokázat.“
Po smrti opata Nappa byl na jeho místo zvolen páter Gregor a na výkon své řeholní funkce se v dalších letech plně soustředil a ve svých pokusech již nepokračoval.
O přípravu vhodné půdy pro znovuobjevení a rozvoj Mendelova učení se zasloužil rozvoj cytologie a výzkum buňky. Všichni tři vědci, kteří nezávisle na sobě, prakticky ve stejné době, objevili zákonitosti dědičnosti, s úžasem zjistili, že je Mendel již před 35 lety předstihl.
Prvním z nich byl v roce 1899 mimořádný profesor botaniky v Tübingen C. E. Correns a následující rok uveřejnil ve Zprávách Německé botanické společnosti článek G. Mendels Regel über das Verhalten der Nachkommenschaft der Rassenbastarde (Mendelova pravidla chování potomstva křížených odrůd). Od té doby se plně věnoval tomuto tématu a dnes je pokládán za jednoho ze zakladatelů experimentálního výzkumu dědičnosti. Corrensův 29letý kolega E. Tschermak se habilitoval ve Vídni roku 1900. Pokusy o křížení odrůd hrachu ho také přivedly na Mendelovu stopu. Stejně jako Correns i on upozornil na Mendela jako objevitele zákonitostí dědičnosti. Zasadil se i o nové vydání původních Mendelových prací. Vyšly v r. 1901 v edici Ostwalds Klassikern. Holanďan H. de Vries narazil na výsledky Mendelových pokusů v souvislosti s výzkumy rostliny pupalky.
V roce 1906 W. Bateson na mezinárodní konferenci v Londýně navrhl pro rychle se rozvíjející novou nauku o dědičnosti označení genetika. Vlna nadšení nad objevem dědičnosti přinesla další zkoumání na rostlinách, zvířatech a nakonec i na člověku a způsobila převratné změny ve vědách o životě, které vedly nejdříve k chromozomové teorii dědičnosti a posléze až k dnešní molekulární genetice.
Na Mendelově práci byl naprosto unikátní způsob jak uspořádal pokusy. Naprosto jasně rozvrhl experiment s vědomím vhodných metod jeho provedení, provedl matematicko-statistické zhodnocení a ověření. Kromě toho použil zcela nové přístupy, když aplikoval fyzikální a chemické zákonitosti na studium života.