„ Všecko je – iluse, chirurgie je solidní. Amen.“ (z dopisu G. Eimovi, 23. 1. 1896)
Eduard Albert se narodil 20. ledna 1841 v rodině žambereckého hodináře. Lékařská studia absolvoval ve Vídni v době, kdy zde působili proslulí lékaři Karel Rokytanský a Josef Škoda, kteří oba měli na Alberta silný vliv. Do chirurgie vstupoval v době, kdy se začaly v medicíně pomalu prosazovat Listerovy zásady antisepse a užití narkózy při operacích bylo již běžné. Chirurgické výkony, které se prováděly do té doby, byly vzhledem k nejistým výsledkům, nebezpečnosti zásahů a reálné možnosti následné sepse, obyčejně malého rozsahu. Většinou se operovaly povrchové novotvary, rozštěp rtu, uskřinutí kýly, vyjímaly se močové kameny a prováděly se amputace končetin.
V roce 1873 byl Albert na doporučení Karla Rokytanského jmenován řádným profesorem chirurgie a přednostou chirurgické kliniky v Innsbrucku. Zaujat myšlenkou antiseptických operací zavedl v roce 1875 pravidla takových operací na innsbrucké klinice. 25. října toho roku zde podle nových zásad operoval poprvé. Jednalo se o vynětí lymfomů, brzy pak následovala ovariotomie, v lednu 1876 první Grittiho operace a po ní otevření kolenního kloubu. Dodržování moderních zásad antisepse přispívalo k tomu, že Albert dosahoval při operacích značné úspěšnosti. Obě řady jeho Příspěvků k operační chirurgii (1878, 1880) dokazují, že Albert byl ve své době vynikajícím operatérem. Prováděl napravení špatně zhojených zlomenin, resekce kloubů, resekci horní i dolní čelisti, otevření hltanu, zavedl zvláštní způsob šití střev, atd. Jako první v Rakousku a druhý v Evropě provedl strumektomii. Za osmileté období pobytu v Innsbrucku si tak Albert osvojil techniku největších, tehdy známých operací.
V názorech některých současníků na Albertovo chirurgické umění přesto nalezneme náznaky pochybností. Tak například Adolf Lorenz o něm kromě pochvalných slov napsal: „S přibývajícími léty a rostoucí dalekozrakostí se zdálo, že miluje nůž méně než péro“. Albertův žák a představitel moderní české chirurgické školy Karel Maydl vyjádřil svůj názor slovy: „…Albert miloval výkony typické, časově odměřitelné a nebyl přítelem výkonů improvisovaných, déle trvajících, podrobných a všemožně se jim vyhýbal.“
Naopak Arnold Jirásek o mnoho let později (1946) Albertovy výkony hodnotil s obdivem: „Po stránce technické ukázal jasnou schopnost nalézati nové a zlepšovati dosavadní výkony operační“. Jistou konzervativnost v Albertově přístupu přičítal spíše k jeho cti a viděl za ní ohleduplnost k pacientovi. Jirásek také sestavil Albertovu bibliografii, která obsahuje 167 položek, většinou odborných lékařských příspěvků. V Innsbrucku publikoval práce věnované chirurgické patologii hybných ústrojí, mechanice pohybu kyčelního a kolenního kloubu, patologii tělesné teploty, diagnostice chirurgických onemocnění, povinnému očkování proti neštovicím. Několik příspěvků je však zaměřeno i na dějiny medicíny, například na osobnost a dílo francouzského chirurga Lareye.
V plodném innsbruckém období napsal Albert také své dvě velké knihy, kterými získal světové uznání. Diagnostika chirurgických nemocí (1876) se do roku 1900 dočkala osmi německých vydání a byla přeložena také do češtiny (1893), ruštiny, francouzštiny a italštiny. Neméně proslulá byla i jeho Učebnice chirurgie a nauky operační, která vyšla poprvé v roce 1877. Všechna další vydání Albert upravoval tak, aby plně odpovídala dobové úrovni světové chirurgie, k jejímuž rozvoji sám významnou měrou přispíval.
Ve svých knihách také vždy zdůrazňoval nutnost dodržování antiseptických zásad. Činil tak ostatně při každé příležitosti. Při návštěvě nemocnice v Hořicích v Podkrkonoší v roce 1889 zapsal do pamětní knihy mimo jiné: “Metoda antiseptická jest jedním z největších pokroků lidstva“. Na tomto místě ovšem připomeňme, že antisepse se tehdy prováděla sublimátem a sám Albert na jeho dlouholeté používání pravděpodobně doplatil svým zdravím.
V roce 1881 v Praze, po rozdělení univerzity na českou a německou, vzniklo místo přednosty chirurgické kliniky. Albert si velmi přál být v jejím čele, i přesto, že by přišel do podmínek začínající české chirurgie. Byl ochoten nabídnout Praze všechen svůj um. Jeho kandidatura však narazila na dvě fronty odporu. Nepřáli si jí němečtí lékařští představitelé, kteří v Albertovi patrně spatřovali přílišnou konkurenci a jiný plán měli i čeští profesoři. A tak se přednostou 1. české kliniky stal Vilém Weiss. Pocit hořkosti z toho, že se nedostal do Prahy, v Albertovi zůstal. Svědčí o tom úryvek z dopisu, který napsal Jaroslavu Vrchlickému v lednu 1884 z Vídně: „ …Ačkoli mám zde život skvělejší a úřad o mnoho důležitější, však nicméně hořce to nesu, že musím státi na půdě cizí …Naši to byli, kteří zamezili, abych se do Prahy dostal. To však je mezi námi …“
Když Praha odmítla, ucházel se o místo přednosty chirurgické kliniky ve Vídni, které se uvolnilo po smrti jeho učitele Dumreichera. I zde musel o místo bojovat. Tehdy nejvýznačnější rakouský chirurg Theodor Billroth sem navrhoval svého žáka V. Czernyho. Za Alberta se však tehdy zasadil profesor Josef Škoda a sám ministerský předseda hrabě Eduard Taafe, kterého osobně Albert léčil a který dobře znal Albertovy kvality. Dne 2. února 1881 císař potvrdil Alberta do funkce přednosty.
Ve Vídni Albert rovněž provozoval výnosnou soukromou praxi. Mezi jeho prominentní pacienty patřil i kníže Windischgrätz, rodina hraběte Taafa, arcivévoda Albrecht a František Ferdinand, arcivévodkyně Marie Immaculata, ale také významní čeští publicisté a politici František L. Riegr, Karel Kramář, Gustav Eim, Jan Lukeš a řada jiných. Na konsilia dojížděl i za hranice mocnářství – do Milána, Krakova i Egypta. Klientela byla velká, Albertovi příjmy byly odhadovány na 80 000 zlatých ročně a to tehdy byla opravdu velká suma. Oblíbené a hojně navštěvované byly vždy jeho přednášky.
Eduard Albert cítil velkou lásku ke svému rodišti, neustále se tam vracel a pamatoval na město vždy a ve všem. Přispíval místním spolkům a na různá podnikání, na divadlo, na místním hřbitově postavil kapli sv. Vojtěcha. Za pohostinným a vzdělaným lékařem jezdili do Žamberka také početní přátelé. Písemně nebo osobně se stýkal s řadou význačných představitelů tehdejšího světa literárního, vědeckého i politického a zajímalo ho také veškeré dění na české scéně. Když v roce 1886 vypukl spor o pravost Rukopisu královédvorského a zelenohorského, Albert, tehdy již profesor vídeňské univerzity, si boje všímal a z počátku byl přesvědčen o jejich pravosti. Později pod vlivem Gebauerovým názor změnil.
Silně konzervativní názor měl na ženské studium, se kterým zásadně nesouhlasil. Když nakonec rakouská vláda v roce 1900 studium žen na vysokých školách povolila, Albert se k tomu vyjádřil jen tak, že na jeho kliniku žádná lékařka nesmí a kdyby se tam přece jen dostala, pak že ustoupí on.
Mezi jeho největší přátele patřil Jaroslav Vrchlický. Albert sám také napsal básnickou sbírku s názvem „Na zemi a na nebi“, která vyšla krátce po jeho smrti. Vrchlický k ní napsal procítěný úvod: „Básně Albertovy nejsou poetické prskavky, jsou plody zralého, školou práce, studií života prošlého a zkušeného muže, který se na vše díval okem zaníceným pro největší ideály lidstva a přitom srdcem soucitným k jeho bojům a utrpení“.
V Žamberku Albert zakoupil rozsáhlý pozemek s několika budovami a postavil zde v roce 1889 výstavnou vilu s 22 pokoji. Hosty zde byli i Alois Jirásek, Adolf Heyduk, F.L. Rieger, T.G.Masaryk, Jaroslav Hlava, Karel Maydl, Zikmund Winter, Otakar Kukula a mnozí další. Zde také Albert v září 1900 náhle zemřel.
Jeho tělesné ostatky ale nezůstaly v Žamberku dlouho. Proti výslovné vůli mrtvého, města i přátel byly z rozhodnutí syna Jiřího v listopadu 1901 převezeny do Vídně, kde byl pohřben na Ústředním hřbitově v čestném hrobě obce vídeňské v blízkosti hrobů Theodora Billrotha a Emila Holuba. Literární pozůstalost daroval syn Jiří Národnímu muzeu. Obsahovala 1013 dopisů od 367 autorů, některé rukopisy a tisky a dnes je uložena v Památníku písemnictví.
Po jeho smrti vilu pozůstalí prodali Albertovu kolegovi, lékaři Wieserovi, který zde vybudoval vodoléčebný ústav s názvem Albertinum. Zařízení však neprosperovalo a doktor Wieser zemřel ve finanční tísni 11. dubna 1905. Krátce po Wieserově smrti prodala vdova objekt za 84 000 korun Českému pomocnému zemskému spolku pro nemocné plicními chorobami. Vila s parkem a rozsáhlými pozemky se tak stala základem pro vybudování komplexu plicní léčebny, které zůstal na počest slavného rodáka název Albertinum. Zdravotní situace obyvatelstva a neustále vzrůstající výskyt tuberkulózy na konci 19. století již řešení vyžadovaly a sanatoria a dispenzáře vyrůstaly po celé Evropě. U zrodu českého spolku a stáli lékaři Ivan Honl a Erazim Vlasák.
Albertinum bylo prvním zařízením tohoto typu u nás, druhé bylo otevřeno v roce 1915 na Pleši. V červnu 1906 byl v Albertinu schválen úředně celoroční provoz pro děti a dospělé „počáteční tuberkulosou a anemií stižené.“ V té době byly poplatky stanoveny pro děti vyslané dobročinným spolkem či nadací 2 koruny 20 haléřů, pro ostatní 4 koruny denně. Dítě si muselo přinést dobré šatstvo, obuv, kabátek, 3 košile, několik kapesníků a punčoch a muselo mít čistou hlavu.
Po počátečních obtížích se sanatorium začalo slibně rozvíjet. Zejména po nástupu MUDr. Rudolfa Lukese na místo ředitele a za léta jeho aktivní práce se areál rozrostl o devět nových budov. V roce 1930 vykazovalo Albertinum 250 lůžek, pacientů 898, z toho dětí 104, pozitivních 239, ošetřovacích dnů 78 764. Celkový náklad činil 2 184 278, za osobu a den 27,73 korun. Úspěchy léčby dokládají nejlépe výsledky uvedené ve výroční zprávě za tento rok – 117 pacientů odešlo zdravých, 527 v různém stupni zlepšení stavu, 55 zůstalo nezměněných, u 10 se stav zhoršil a 6 zemřelo.
Na provozu léčebny se také podílela Masarykova liga proti tuberkulóze, založená 19. července 1919. Tato celostátní organizace sdružovala odborníky i ostatní osoby a instituce k boji proti tuberkulóze. Český pomocný zemský spolek pro nemocné plicními chorobami se stal odbočkou ligy.
Zaměření léčebny se zásadně změnilo v šedesátých letech, kdy se podstatně změnila i skladba nemocných. Tuberkulóza ustoupila do pozadí, objevil se větší počet nádorových onemocnění, přibývali nemocní vyššího věku. Později zde byla z jednoho pavilonu zřízena také léčebna dlouhodobě nemocných.
V roce 1990 byl jmenován do funkce ředitele MUDr. Jiří Jireš, který je jím doposud. V roce 1992 se Albertinum stalo samostatným právním subjektem. Provozuje v současné době 251 lůžek se 3 odděleními: pneumoftizeologie (118 lůžek), geriatrie (97 lůžek) a psychiatrie (36 lůžek).