Podobnými zdravotními problémy jako celá Evropa trpěly v různých historických obdobích i České země. Do poloviny 14. století to byla především lepra, pak se charakteristickou nemocí stal mor, který decimoval obyvatelstvo po celou 2. polovinu 14. století, a na přelomu 15. a 16. století to byl syfilis. Mezi lidmi se začal šířit a získávat oblibu zvláštní druh literatury, obsahující obšírné návody, které doporučovaly, jak žít co nejzdravěji, jak se vyhnout nemocem, či jak konkrétně se bránit proti moru a jiným obávaným chorobám, které lidi v té době nejvíce ohrožovaly. Zdravotní návody (regimen sanitatis) obvykle vycházely z nejznámější sbírky mnoha pravidel k zachování zdraví. Tato veršovaná skladba o dietetice, která se stala velmi populární a byla překládána do řady jazyků, vznikla v pravděpodobně nejstarší lékařské škole v Evropě - v Salernu, středisku lékařského vzdělání v 2. polovině 12. století. Pravidla zdravého života byla původně určena pro křižácké rytíře, kteří se v Salernu zotavovali po zranění. Poučná báseň s názvem Regimen sanitatis Salernitanum vznikla vlastně na přání některých z nich, kteří si chtěli odvézt návod na správnou životosprávu domů. Regimena nebyla jen odbornými pojednáními, ale měla kromě poučení poskytnout i radost z četby, zábavu, obrácení mysli k pozitivním životním hodnotám.
Od poloviny 14. století výrazně rostlo množství údajů o nemocech, také v našich zemích. Objevily se odborné nebo popularizační spisy domácích lékařů. Poté, co zahájila činnost lékařská fakulta v Praze, začali pro účely výuky psát vlastní latinské teoretické spisy o nemocech také učitelé. Tak se také dochovaly soubory lekcí o nemocech od Albíka z Uničova - Practica z počátku 15. století nebo Compendium z roku 1424. V díle Albíka z Uničova dosáhla pražská univerzitní medicína kvalit srovnatelných s jinými evropskými centry. Spisy zachycují pravděpodobně úplný kurs přednášek o nemocech pro vyšší ročníky. Jde o metodicky přehledný, ucelený a jednotný spis. Svědčí o obstojných znalostech soudobé lékařské literatury, především salernské a montpellierské, v Praze i o osobních postojích autora k problematice a k citovaným autoritám. Spis patřil asi k povinným lekcím.
Kromě těchto odborných pojednání Albík a ostatní psali právě také spisy k praktickému použití. Jednak všeobecné životosprávy, později rady pro zachování dobrého zdraví, jednak spisky s radami proti konkrétním nemocem – revma, moru, anglické potní nemoci, nebo rady určené přímo konkrétním osobám (například králi). Dochovala se také cvičná regimen sanitatis používaná k nácviku skládání tohoto oblíbeného žánru středověké lékařské literatury.Všechny tyto spisy jsou cennými prameny pro poznání výskytu nemocí i diagnostických a terapeutických postupů. Albíkových regimen sanitatis bylo dosud identifikováno celkem 7. Vrcholem je jeho Regimen sanitatis seu Vetularius. Nebyl jako ostatní návody určen pouze královské osobě, ale pro obecnou potřebu, ovšem okruhu těch lidí, kteří byli schopni číst latinský text, nebo alespoň schopni poslouchat a vnímat toto latinské čtení.
Ve shodě se salernskou medicínou věnoval autor velkou pozornost dietetice, podrobně se zabýval jídlem, pitím, spánkem, pohybem, zdravým ovzduším. Důraz kladl na prevenci a vyvážený poměr mezi tělesnou a duševní hygienou. Samozřejmě plně respektoval názory tehdejších lékařských autorit – Hippokrata Galéna a Avicenny. Albíkův spis oplývá množstvím receptů. Na konkrétní nemoc či bolení podrobně popsal předpis na konkrétní lektvar, pilulku, náplast, obvaz nebo obklad. Byl nepřítelem alchymie, ale uznával seriozní léčiva chemická. Ze spisu můžeme získat přehled o v té době nejběžnějších chorobách. Kromě moru to byla často zmiňovaná „paralysis“. Pod tímto pojmem se tehdy skrývala rozmanitá kloubní onemocnění nebo ochrnutí revmatického původu. Dalšími chorobami byly horečky, kašle, potíže trávicího traktu, choroby oční, poranění a léčení otevřených ran, kaménky, mrtvice, padoucnice a choroby duševní. U deseti zhoubných nemocí, které probíhají epidemicky, Albík připojil, že s takovými nemocnými se nemluví a společně nekoupá.
Albík z Uničova byl dobrým pozorovatelem a terapeutem. Svému nikterak asketickému králi byl jistě příjemným lékařem. Pacientům totiž radil, aby se neutápěli v útrapách a starostech, protože, jak tvrdil, „není nápoje kromě vína, není pokrmu kromě masa, není radosti kromě ženy“.
Kromě medicíny absolvoval i práva (v Padově), vedle dlouholetého profesorského působení (1399 – 1419) byl osobním lékařem Václava IV. i jeho bratra Zikmunda Lucemburského, u něhož si získal velké milosti, když jej v r. 1398 vyléčil z těžké nemoci. Nabyl i značného majetku a byl znám i tím, že bažil po penězích. Královým vlivem byl také zvolen v roce 1411 do úřadu pražského arcibiskupa, ač uchazečů bylo 24. Úřad však tehdy přinášel mnohé těžkosti, protože vzhledem k náboženským různicím bylo nesnadné se zachovat králi i římské kurii. Proto v září 1412 postoupil Albík arcibiskupství Konrádovi z Vechty a stal se vyšehradským proboštem.
V ideových sporech mezi Husovými přívrženci a odpůrci se angažovali, ať již nuceně nebo dobrovolně, i mistři lékařské fakulty, zejména právě Albík a Křišťan z Prachatic. Následující události spojené s husitskou revolucí vedly k odchodům některých vynikajících mistrů a nakonec k přerušení pedagogické činnosti lékařské fakulty na řadu let. Brzy po smrti krále byl také Albík z Uničova nucen uprchnout z Prahy a jeho statky – soukromé i proboštské - byly rozchváceny.
Jako ukázku tehdejší zdravovědné literatury několik veršů ze salernské zdravovědy, která vyšla v českém překladu u Daniela Adama z Veleslavína v roce 1587. V návodu tehdejší lékaři shromáždili doporučení, která by možná i dnes byla užitečnější než mnohé složité diety, jak se s nimi v současné době setkáváme:
„Nermuť se a mnoho nepečuj,
kakž můžeš, hněvu se vzpečuj!
Pij málo, skrovně večeřej,
za stolem dlouho nesedej!
Nespi ve dne, nedrž vody
ani větru – ujdeš škody.
Nemáš-li lékaře svého,
hleď šetřiti toho trého:
Buď vesel, pokoj zachovej,
v mírné střídmosti se chovej!“
(Podrobně se studiem spisů lékařského zaměření z období počátků Karlovy Univerzity zabývá doc. PhDr. Milada Říhová, CSc.).