Vývoj medicíny, zejména chirurgie, byl vždy úzce spojen s vojenstvím. Chirurgii představovala převážně traumatologie, v níž měla poranění válečná vždy převahu. V dějinách medicíny nalezneme jména mnoha chirurgů, kteří získali zkušenosti na válečném poli a písemné zprávy o jejich poznatcích se dochovaly. Diagnostiku, terapii a prognózu poranění převážně válečných, nalezneme v díle Hippokrata, Celsa, Galéna, Antila, Heliodora. V polovině 10. století to byl například arabský lékař Abu-l-Kásim, který sepsal obsáhlou lékařskou encyklopedii. Ze třiceti oddílů vyniká zvláště poslední, věnovaný chirurgii, ve kterém jsou snad poprvé vyobrazeny také používané chirurgické nástroje.
V roce 1306 začal psát francouzský lékař a učitel na lékařské fakultě v Montpellier a Paříži, dvorní chirurg francouzského krále, Henry de Mondeville spis Chirurgia. Na základě zkušeností, které získal jako polní chirurg, dospěl k novým metodám pro vyjímání kulí a cizích těles z ran, zabýval se způsoby zástavy krvácení a nehnisavého léčení ran. Jeho nejvýznamnějším žákem byl Guy de Chauliac, osobní lékař papežů v Avignonu. Ve svém díle Chirurgia magna (1364) přisuzoval potíže, vyskytující se při střelných poraněních, působení domnělého jedu.
V roce 1497 vydal Hieronymus Brunschwig jednu z nejstarších tištěných knih o chirurgii. V knize je zvlášť obšírně zpracována otázka ošetřování ran a příslušná chirurgická technika. Štrasburský ranhojič Hans von Gersdorf řečený Scylhans ve svém spise Feldtbuch der wundtarzteney, poprvé vydaném v roce 1517, nasbíral bohaté zkušenosti ve válce Švýcarského spříseženectva proti burgundskému vévodovi. Zjistil, že účinky užívaných střelných zbraní vedly stále častěji k nutnosti uchýlit se k amputaci postižené končetiny.
Mezi nejznámější díla proslulého francouzského chirurga Ambroise Paré patří Dix livres de la chirurgie z roku 1564. Paré, který se jako felčar zúčastnil mnoha válečných tažení zavedl podvazování cév při amputacích a také nahradil používání rozpáleného železa studenými mastmi a oleji. Zamítl vypalování střelných ran a zabýval se i výrobou náhrad končetin.
První pomocí raněným ve válce se obšírně zabýval Johann Schultes-Scultetus ve spise Armamentarium Chirurgicum (1654). Bohatě ilustrovaná kniha skýtá představu o tehdy užívaných chirurgických metodách.
Autorem impozantního díla, shrnujícího zkušenosti autora z polních lazaretů v Bruselu a Gentu s názvem Chirurgie in welcher alles…, byl Lorenz Heister. První z mnoha dalších vydání se uskutečnilo v roce 1718.
Vlastně až do doby vzniku lékařské mikrobiologie hrály ve vojenské medicíně hlavní roli knihy chirurgické. U vojenských chirurgů praktická znalost anatomie převážila nad spekulacemi univerzitních lékařů – doktorů medicíny, nutnost pracovat a poradit si v obtížných podmínkách vedla mnohdy k dosažení na svou dobu velkých výsledků.
Zajímavá kniha, uchovávaná v knihovně Zdravotnického muzea, na kterou v tomto příspěvku chceme upozornit, je odlišná. Zabývá se totiž vesměs otázkami interního lékařství. Protože ji napsal voják a vojenský lékař, můžeme si podle ní učinit dobrou představu o stavu armády a vojenské medicíny v 2. polovině 17. století. Autor zřejmě nepatřil k těm lékařům, kteří přinášeli nové poznatky a objevy. Ale shromáždil slušnou sumu vědomostí a především praktických zkušeností z vojenského života. Na mnoha místech textu projevil cit k bližnímu, porozumění pro vojáky a pro obtíže jejich života. Domníváme se, že takový přístup tehdy nebyl příliš obvyklý.
Autor píše nesystematicky, páté přes deváté, uvádí málo konkrétních fakt, kasuistiky nepodává. Práce nepostrádá dobovou rozvláčnou výmluvnost a předstíranou učenost. Je sice psána německy, ale jazyk je doslova prošpikovaný vyumělkovanými latinskými a francouzskými výrazy, a to jak v oblasti vojenské, tak medicínské. Vystupuje však proti šarlatánství a mystice a zvlášť cenné jsou v ní poukazy na vojenskou nelidskou každodennost.
Nevelká knížka obsahuje tři spolu svázané Gehemovy spisky, věnované tomuto tématu. První dva - Der Krancke Soldat a Feld-Apothecke jsou z roku 1690. Gehema byl obdivovatelem nové válečné techniky útočné i obranné. Srovnává dřívější primitivně vedené války s novodobými, ve kterých vzrostla disciplína, budují se ochranné valy a pevnosti, používá se podminování, a pochopitelně různé druhy střelných zbraní. Běžné jsou muškety, karabiny, pistole, ale i bomby.
Gehema ale kritizoval i nešvary, které se vyskytovaly se vší pravděpodobností u většiny tehdejších armád. Například někteří důstojníci, jak se dozvídáme, místo toho, aby zaplatili lékaři, raději peníze propili nebo prohráli v kartách a pak volali jen polního ranhojiče, který „je šikovný jako osel k tanci“. Podle Gehemy se stávalo, že „mladý chirurg jel někam ke Grónsku lovit velryby, pozoroval jak se tam vaří rybí tuk a vrátil se jako plukovní felčar“. Ranhojiči neznali anatomii, nerozpoznávali záněty a studený zápal (gangréna). Nevyznali se v luxacích a kýlách. Při výběru ranhojičů se hledělo nikoliv na znalosti, ale na osobu. Felčaři léčili v rozporu s právem nemoci vnitřní a venerické. Ve spise nalezneme i líčení kompetenčních sporů lékařů s chirurgy. Autor pochopitelně nadřazoval lékaře, ale doporučoval také zlepšit komunikaci mezi oběma skupinami a konzultace. Varoval před mastičkáři, cikány, šarlatány.
Ze spisu vyvstává plastický obraz tehdejší vojácké každodennosti. Můžeme zde vojáky pozorovat ve stavu zdraví, nemoci a zranění. Asi nepřekvapí postřeh, že v armádě chybí chytří lidé. Nevíme nakolik byl v tehdejší době neobvyklý názor, že „vojenský stav nespočívá jen ve žhářství, kurvení, hráčství, soubojích, plundrování, rabování, vraždění lidí, ale i ve spravedlnosti, statečnosti a odvaze“.
Z hlediska medicíny se Gehema domníval, že pohyblivý vojenský život přispívá k dobrému chodu krve. Vojenská disciplína podle něj zabraňuje rozvoji vášní a afektů, jako ambice nebo žárlivost, které zdraví škodí. Neustálý styk s lidmi měl zabraňovat vzniku melancholie.
Ve spise nechybí postřeh, že smrtícími prostředky se může stát i pouštění žilou, užívání studených nápojů, nebo chemických a nedostatečně vyzkoušených medikamentů. Konkrétní příklady však v knize nejsou uvedeny. Zato zde nalezneme podezření, že armádní sklady velmi často shromažďovaly nepoužitelné a špatné léky.
Jídlu a pití vojáků je věnován další oddíl Gehemovy knihy. Stravu tvořil především chléb, maso, ryby, pivo, voda, sůl a koření. V horku, které vede ke zvýšené transpiraci, doporučoval požívat brandy, pivo, čaj, kávu a španělské víno a vyvarovat se studených nápojů. Pro výživu byl důležitý především propečený komisárek z dobré mouky. U dobytka zabitého v táboře doporučoval Gehema dohled, který měl dbát na to, aby konzumované kusy byly zdravé. Nedovařené maso měl za výživnější, doporučoval solit a pepřit. Zásadně zakazoval konzumovat smradlavé ryby. Protože naverbovaní (za tolar, jak poznamenává autor) mnohdy neměli peníze na koření a sůl, radil, aby si lancknechti na venkově přivydělávali prací, například štípáním dříví! Protože mu bylo známo nebezpečí střevních potíží, hrozící z pojídání nezralého ovoce, doporučoval vyhlásit zákaz jeho požívání bubnováním. Nebo ještě lépe v předstihu takové ovoce spálit. Podobným nebezpečím hrozilo i pití kyselého piva nebo kyselého mléka. Byl znám i význam zajištění čisté vody pro vojsko, aby nedošlo k fyzické i morální decimaci armády. Vodu je proto třeba požívat čirou, bez pachu, branou raději z tekoucích než stojatých zdrojů, raději z hor než z roviny, z čisté studny, lze ale pít i vodu dešťovou. Upravenou vodu doporučoval filtrovat přes papír.
Za další vhodný prostředek pro zachování zdraví považoval autor koupele a lázně, kde je vypuzována špína z potních kanálků a je zvýšena transpirace. Za důležitý prvek považoval zachování čistoty. Nemocní měli mít čisté prádlo, prostěradlo, košili, lůžkoviny. Nemocné bylo třeba hlásit rotmistrům nebo hejtmanům, volat k nim ranhojiče, nikoli učně, ve vážných případech lékaře. Nemocné vojáky doporučoval přeložit do nejbližší vesnice, zajistit jim dobré jídlo, pití a dozor. Skutečnost však byla mnohdy asi jiná, protože Gehema kritizoval skutečnost, že nemocní často dostávali jen sýr, herinka, kyselá, tvrdá a jinak nevhodná jídla. Rekonvalescenti by neměli hned pochodovat, ale vozit se na vozech či lodích, a posléze být předáni do řádných nemocnic.
Gehema ve spise podrobil kritice tehdejší chirurgy. Uvádí jejich učební podmínky. Hoch se musel zavázat na 5 - 7 let, nejméně 3 roky musel pracovat jako sluha, obyčejně uklízet mistrův dům, chovat děti, do kuchyně nosit vodu, tovaryšům pivo a čistit jim boty. Později se učil natírat flastry, dělal spíše holiče, než se učil anatomii a chirurgii. Někteří učni fidlali na housle, „courtisirovali s děvkama“, zatímco jejich rodiče platili 200 nebo 300 marek a čekali až se synové stanou tovaryši. Gehema zřejmě ze zkušenosti předpokládal získání praxe na nějaké lodi. Za čas po návratu se čekatel stal mistrem a byl přijat do cechu, k čemuž potřeboval spíše peníze než šikovnost. Obvykle se oženil s dcerou mistra, nebo vdovou. „Zkušební otázky jsou k smíchu ".
Autor zhodnotil i svůj vlastní přístup k problému. V době, kdy se pokládalo u lékaře za hanbu natřít flastr, zavázat ránu, nebo vzít do ruky chirurgický nástroj, neváhal řezat, pálit, pilovat, šít rány. Ve své praxi se setkal s řadou i proslavených chirurgů, kteří ale neovládali anatomii. Opakovaně se ve svých poznámkách vrací k oběhu krevnímu, jeho formulace se podobají závěrům iatromechaniky, tak jak ji učil kolem roku 1694 Fr. Hoffmann, který chápal lidské tělo jako hydraulický stroj. V hodnocení ran, povětšinou odkazuje na chirurgické knihy jím doporučovaných autorů.
Třetí přívazek v knížce nese název „Der Wohlversuchte FELD-MEDICUS anweisende die Missbräuche... Devótní dedikace byla určena hraběti Nikolausi Bielkemu, královskému radovi Gustava Adolpha, generálovi kavalerie a dělostřelectva.
V úvodu Gehema uvádí, že se chce zabývat omyly a škodami způsobenými špatným léčebným postupem polních lékařů a polních ranhojičů. Domnívá se, že má k tomu dostatek zkušeností a znalostí, protože se vyzná jak ve zbraních, tak i v knihách. Než se totiž Gehema stal doktorem medicíny, sloužil jako obyčejný voják, později jako důstojník a kapitán.
Gehemův výklad je svérázným srůstem teologického, Hippokratovského a mechanistického pohledu na člověka. Lidské tělo pojal jako umělecké varhany, „Meisterstück“ všemocného Stvořitele nebe i země.
Navázal tak, patrně nevědomky, na Descartovo De homine z roku 1662, který představil model člověka jako stroje.
Snad není bez zajímavosti, že autor patřil nepochybně mezi lékaře, kterým, podle vlastních slov nešlo o peníze, ale o své dobré svědomí. Na mnoha místech se setkáme s projevy soucitu, ale i moralizování. Citujme například výrok: "Kdo neposlouchal matku a otce, jde na jatka“ (na mysli má pochopitelně jatka válečná).
Gehema upozornil na to, že k tomu, aby se zachovali při životě, vojáci potřebují lékaře nejen v bitvách, ale již v ubikacích. I „vysocí potentáti“ (tento výraz užívá často) si tak uvědomovali význam plukovních lékařů. U armády s 20 000 vojáky obyčejně působil jen jeden lékař. Onemocněl- li, nebo zemřel, nezbyl už nikdo, kdo by vojákům pomohl. Gehema proto doporučoval u takové armády tři lékaře, jednoho pro kavalerii a dělostřelectvo, dva pro pěšáky.
Gehema v péči o zdraví vojáka bral v úvahu i námahu, které byl tehdejší voják vystaven. Doporučoval vyrovnanost odpočinku a pohybu, cvičení, pochodů, práce při budování opevnění ale i spánku a bdění při strážích v táboře. Jako špatný příklad uvedl namáhavé pochody, kdy vojáci nesli těžké granáty, proviant, procházeli vodou a blátem a hned poté byli nasazeni do válečných akcí. Nelítostní velitelé často nutili k pochodu i ještě neuzdravené vojáky. Při těžké práci na opevněních vojáci umírali vyčerpáním, protože jim nebyly dopřány nutné dny odpočinku. K spaní by ostatně měly být vojákům opatřeny dobré slamníky.
Za nebezpečnější pro zdraví než mráz považoval Gehema trvalé deště. Proti zimě radil používat vhodné spodní prádlo, pláště, čepice, nátělníky, rukavice, ponožky, boty, ale vzápětí podotýká, že vojáci to obyčejně „prochlastají, prokurví a prohrají“. Po dvouhodinové stráži ve špatném počasí nebo po pochodu v dešti pomáhá podle něj proti vlhkosti otevřený oheň. Prozíraví velitelé se mají proto snažit sehnat pro vojáky dostatek topného dříví. Velký význam mají chaty a stany chránící proti chladu i horku. Každý čtvrtý voják by měl nést celtu pro čtyři osoby. Tábory by se měly stavět na zdravém místě, kde nejsou arsenové a sirné výpary, otrávená voda a prameny.
Za dobrý prostředek považoval Gehema tabák, který měl odpuzovat jedy, oteplovat krev a činí ji tekutější. Za vhodnou ochranu byl považován také v době epidemií moru a skvrnitého tyfu. Jako důkaz uvedl, že během epidemie moru v Amsterodamu nebyl morem postižen ani jediný krám s tabákem. Také silní požívači tabáku s morovými dýmějemi byli zachráněni. Mor nepovažoval za nic jiného než vzduch s ostrými kyselými korozívními solemi, před kterými kouř tabáku chrání. Kdo nesnáší kouř, může podle Gehemy tabák šňupat nebo žvýkat. Povinností generálů je myslet na dostatečné zásoby tabáku v armádě, jako ochraně proti těmto případům.
Zřejmě ze zkušenosti znal Gehema důvěrně poměry v armádách a dovolával se soucitu a milosrdenství nadřízených. Nemocní vojáci vytržení od rodiny, pod nemilosrdnými důstojníky nemají možnost udržovat základní čistotu, nedovolají se pomoci, musí si kupovat i chléb a vodu, spí pod širým nebem. Připomíná proto důstojníkům křesťanství, vždyť "nejde o dříví a kamení", ale o lidi - bližní. Důstojníci by podle jeho názoru měli vojákům nahrazovat rodiče a myslet i na Boží tresty. Jako příklad tyranie uvádí případy, kdy důstojník zakáže k nemocnému volat lékaře.
Rady chirurgům, vůči kterým se cítí být nadřazeným, jsou v zásadě banální. Varuje před hrubými nástroji, zbytečně velkými řezy. Hnis mastný a bílý nepokládal za nebezpečný, pokud mění barvu v zelenou a žlutou, páchne, nastává zhnisání. O amputaci se na rozdíl od Hildana vyjadřoval velmi vágně. Považoval za omyl pokládat poranění koulí za jedovaté, vypalování takové rány proto zamítal.
Gehema (a snad i jeho jiní současníci) přikládal velký význam prevenci. Jmenoval okolnosti, které zejména mají vliv na zdraví vojáka : „Vzduch, mlhy a výpary, chladné, teplé a vlhké počasí. Špatný vzduch působí nemoci jako mor a červená horečka“.
Medikamenty je podle jeho názoru třeba připravovat s velkou péčí, sledovat dávky, uvažoval, že některé léky jsou neúčinné, někdy obsahují i škodlivé látky. V lékárně udává i nesmyslné prostředky jako sušené ropuchy, varlata bobrů, paroží jelena, zemní červi, stonožky, zmije, destilace spermatu žab. Řada prostředků byla povahy placebo, například rostlinné popely, arabská guma, apod. Z léků účinných jmenujme peruánský balzám, chinin z Číny, červený precipitát, apod.
Závěrem chceme upozornit na to, že Gehemovy práce citoval v roce 1771 Donald Monro v díle Beschreibung der Krankheiten, welche in den brittischen Feldlazarethen in Deutschland vom Januar 1761 bis zum März 1763 am häusigsten gewesen sind. Tento spis obsahuje soupis literatury pojednávající o zdraví vojáků, nemocech, lazaretech a lécích. V první části soupisu uvádí 12 prací o udržení zdraví vojáků: A. Schneberger (1564), L. A. Portius (1604), B. Ewaldt (1719), M. Alberti (1729), F. Hoffmann (1739), H.F.Delius (1757), A. E. Buchner (1758), J.G.Krüger (1758), G.F. Sigwart (1762), Poissonnier (1757), Hilfscher S.P. (1729).
V druhé části nazvané O nemocech vojáků a lazaretech uvádí Monro 54 prací, z toho dvě Gehemovy. Pro doplnění uvádíme, že Monrooův soupis obsahuje ještě 9 prací O léčivých prostředcích užívaných v armádě, nejvíce to je 65 prací je zaměřených na chirurgii.