Chirurgický výkon, kterým se pacient zbavoval kamenů v močovém měchýři, byl popsán již ve starověku a podle dochovaných návodů se výkon prováděl i po celý středověk. Až do 17. století to však byli praktici, nelékaři, mezi nimi i mnoho podvodníků a šarlatánů, kteří se svými nástroji navštěvovali trhy a jarmarky a nabízeli zde své služby. Často s ukázkami kamenů, které se jim již podařilo předešlým pacientům vyjmout. K tomu, aby měl pacient vůbec šanci takový zákrok přežít, byla důležitá především rychlost zákroku a zručnost operatéra. Mnozí z nich byli zkušení, zruční a rychlí a nepříliš slavné výsledky zákroků, lze spíše přičítat tomu, že na hygienu při operaci a čistotu nástrojů se nedbalo. Mnozí tedy umírali právě na pooperační komplikace, především sepsi. Rána byla obvykle ucpána cupaninou a „operatéři“ rychle střídali místa působení, takže opouštěli pacienty obyčejně ještě živé.
V tehdejší populaci, snad v důsledku tehdejší životosprávy, byl výskyt močových kamenů velmi častý, a to jak u mužů, tak i u žen a dětí. Dobří „řezači kamene“ byli proto mnohdy proslavení i za hranicemi své země. Jacques de Beaulieu, zvaný bratr Jacques (1651-1719), který původně pracoval s potulným italským řezačem kamenů a později složil řeholní slib, vykonal například 4 500 řezů za třicet let svého působení. Skutečné virtuozity v rychlosti operace zase dosáhl Holanďan W. Cheselden, kterému prý k vyjmutí kamene stačila minuta. Kuriózní je případ holandského kováře Jana de Doodta, který si v roce 1651 údajně kámen odstranil sám. Jeho obraz s nožem a vlastním kamenem uchovává muzeum v Leidenu.
Zajímavým vývojem prošly nástroje k řezu na kámen používané. K základnímu vybavení v polovině 16. století, tak jak je používal a zdokonalil francouzský lékař Pierre Franco (asi 1500-1561), a jak je pak v různých modifikacích a drobných zlepšeních používala většina řezačů kamenů, patřil jednoduchý nůž, dilatátor pro rozšíření otvoru, sondy k lokalizování kamene a dva konduktory, mezi nimiž se posunovaly kleště k uchopení kamene.
Důmyslným vynálezem zdokonalil hlavní nástroj k operaci až v roce 1779 Jeann Baseilhac, známý jako bratr Côme. Zkonstruoval takzvaný lithotom caché, který představoval kombinaci sondy s nožem se skrytou čepelí. Umožňoval poměrně bezbolestně zavést sondu a pak provést řez stlačením páky. Léčebné výsledky bratra Côma zkoumal i jistý profesor chirurgie, který zjistil, že z 60 operovaných pacientů 25 zemřelo, 13 bylo zachráněno, ostatní měli další potíže a mnozí z nich později také zemřeli. Pitvy dokázaly u mnohých těžké chirurgické chyby. Lithotom přesto brzy převzali mnozí chirurgové a nástroj doznal dalších zlepšení. Ještě v roce 1824 významně vylepšil jeho konstrukci francouzský chirurg Dupuytren.
V 19. století se k odstranění kamene začala používat i šetrnější metoda, která umožňovala i lepší hojení a menší úmrtnost pacientů, lithotripsie. Spočívala v rozdrcení kamene v měchýři a jeho následném vyplavení. Tuto metodu nebylo možné použít ve všech případech, ale v zásadě umožňovala lepší hojení a menší úmrtnost pacientů. Lithotriptory začaly vyrábět pověstné pařížské a londýnské nožířské firmy. V polovině 19. století bylo zakoupeno množství takových nástrojů také pro lékařskou fakultu pražské univerzity. Mnohé z nich, které se dochovaly ve sbírkách Zdravotnického muzea v Praze, dodnes dokazují řemeslnou zručnost a nápaditost jejich tvůrců, vynálezců a výrobců.
Řez na kámen, v teoretické i praktické formě, byl často i součástí konkurzů na významná profesorská a lékařská místa. V roce 1841 zvítězil například v konkurzu na místo profesora chirurgie Václav Piťha, který vykonal řez na kámen za 15 minut. V sedmdesátých letech 19. století metodu u nás používal hojně a rád především profesor Vilém Weiss na urologickém oddělení chirurgické kliniky. V té době se už ovšem používala anestézie. V letech 1872-1884 zde provedli řez na kámen ve 42 případech, z nichž 7 zemřelo. Lithotripsii ve 49 případech, z nichž jen dvě skončila úmrtím.
Konec 19. století přinesl zlepšení výsledků těchto zákroků nejen v důsledku poznání antisepse, ale také využitím léčebných metod, spočívajících na jiném principu, než chirurgické odstraňování kamene řezem.