V dějinách porodnictví docházelo samozřejmě k situacím, kdy sebevíce zkušená porodní bába nemohla rodičce pomoci, a pak se, pokud to vůbec bylo možné, teprve volal lékař. V komplikovaných případech však často nezbývalo ani jemu nic jiného, než zabít dítě v těle matky a vybavit je po kusech. Takový postup popisuje ještě v roce 1754 ve svém díle Praktische Abhandlung vom Acouchieren německý porodník Mittelhäuser. Lékařovo instrumentárium tehdy sestávalo z různých typů ostrých a tupých háků, perforátoru k proděravění hlavy plodu a kleští k vyjímání částí těla. Po přečtení podrobného postupu se nedivíme, že po skončení této krvavé řezničiny skonala často i matka.
 |
|
Císařský řez - konec 17. století |
Byla sice známa ještě jedna možnost záchrany, celé věky však považovaná spíše jen za teoretickou a málokterý lékař se zákroku odvážil. Sectio caesarea – chirurgický zákrok, kterým se dítě z dělohy vybaví břišní stěnou, byl sice prováděn již ve starověku, ale výlučně na mrtvých ženách. Zákon, který se pak rozšířil po celé Evropě totiž zakazoval aby mrtvá těhotná byla pochována i s plodem. Ze zkušenosti bylo totiž známo, že plod někdy přežije matčinu smrt o 8, 10 i více minut a že by tudíž mohl být rychlým vybavením zachráněn.
V lékařské literatuře z 15. a 16. století nalezneme již také řadu vyobrazení císařského řezu. Vždy se ale jedná o zásah na mrtvé matce a lékařům se také důrazně kladlo na srdce, aby se k tomuto zásahu uchýlili pouze v případě, že není již žádná jiná naděje a rodička umírá, nebo právě zemřela. Přesto se tu a tam tradovaly zprávy, nebo spíše legendy o případech, kdy přežil alespoň jeden ze zúčastněných.
Dlouhý čas se považoval za prvního úspěšného operatéra švýcarský řezník Jakob Nufer ze Siegershausenu, který prý okolo roku 1500 své vlastní rodící ženě rozřízl břicho a vyňal dítě. Zprávu však napsal Caspar Bauhins o sto let později, a tak se mohlo jednat také jen o legendu.
 |
|
Znázornění císařského řezu a nástroje k výkonu |
Historicky doloženým a popsaným prvním císařským řezem na živé ženě byl zákrok, jehož popis se dochoval ve formě jakéhosi operačního protokolu chirurga Jeremiase Trautmanna z Wittenbergu. Operaci vykonal Trautmann na manželce bednáře Martina Opitze 22. dubna 1610. V protokolu se udává, že těhotná manželka bednáře Martina Opitze, jménem Ursula při ohýbání obruče byla prudce udeřena do boku a zřejmě v důsledku poranění dělohy dostala silné bolesti, jejichž interval se stále zkracoval. Lékař zjistil, že přirozený porod je v důsledku zranění nemožný, dítě a žena jsou v nebezpečí života a pomoci může jen operace. K poradě byli přizváni i další dva lékaři a manželé Opitzovi dali k zákroku svolení. Operace začala druhý den ráno za přítomnosti tří lékařů, kněze a dvou pomocnic při porodu. Trautmann dále popisuje postup a poznamenává, že krvácení nebylo veliké. Jak se později vyjádřila rodička, ani bolest prý nebyla zvlášť velká. Dítě bylo z dělohy snadno vyňato, a podle všeho bylo zdravé. Žilo ještě v r. 1619, kdy bylo tištěno druhé vydání knihy, do které autor tuto skutečnost zanesl. Ve 3. vydání, v roce 1628 autor přiznal, že dítě přece jen na konci roku 1619 zemřelo. Stav matky po operaci lékař sledoval a zjevně jej hodnotil nadějně. 16. května však žena náhle zemřela. Trautmann dokonce namístě otevřel dělohu, aby zjistil příčinu smrti, podle svých slov však žádnou nenalezl.
Velkým zastáncem císařského řezu byl také proslulý holandský porodník Hendrik van Roonhuyze. Shrnul všechny dosavadní znalosti a publikoval je zároveň s názornými kresbami vedení řezu a příslušného instrumentária včetně indikací, které k operaci opravňovaly. Se vší pravděpodobností však sám žádný zákrok na živé ženě nevykonal v obavě z nezdaru a následné kritiky. V roce 1655 popsal případ, kdy měl v úmyslu císařský řez na živé vykonat. Byl přizván k těžkému porodu, kde se již namáhaly 4 pomocnice. Roonhuyze císařský řez navrhl, ale pomocnice shodně tvrdily, že situace ještě není natolik beznadějná. Ačkoliv sama těhotná lékaře prosila, aby operaci provedl, ten se pro ní nerozhodl, protože, jak uváděl, „Kdyby tato operace neměla žádný dobrý výsledek, zůstala by na mně ostudná skvrna“.
Aplikoval proto jen klystýr a ostrý nápoj. Zakrátko jej ženy volaly znovu, že rodička umírá. Lékař se rozhodl pokusit zachránit alespoň dítě a dorazil v doprovodu 3 asistentů. Nešťastnice již nežila. Roonhuyze vykonal císařský řez na mrtvé, dítě se mu však oživit nepodařilo.
Přehled literatury, která se zabývá problémem císařského řezu hovoří jasně. Převážná většina operací před antiseptickou érou končila smutně. Radford Thomas shrnul výsledky císařských řezů v Anglii a Irsku za léta 1738 – 1849 a došel k úmrtnosti 73 procent, Guéniot v Paříži dokonce téměř 100 procent, V Německu Naegele ze 125 případů v 19. stol. spočítal úmrtnost matek na 60 procent.