Jan Berka vydal v roce 1525 spisy svého učitele pod názvem „Knihy lékařské mistra Jana“. V období řádění nemoci zvané anglický pot napsal pohotově spisek „Zpráva, kterak se každý chovati má v té nové Englické potivé nemoci“, a to v roce 1529.

Nobelovy ceny se udělují 10. prosince, v den úmrtí Alfreda Nobela. Jejich součástí jsou přednášky laureátů, jejich plné znění je pak uveřejňováno v publikaci Les Prix Nobel.

Název chirurgie pochází z řeckého podstatného jména „cheir“ = ruka a slovesa „ergein“ = dělati. Zjednodušeně tak označuje obor medicíny, ve kterém se k léčení používá rukou. Z toho též vznikl starý název chirurga – ruční lékař.

Autor předkládá souhrnný přehled o kvalitě života podmíněné zdravotním stavem ( Health related Quality of Life, HRQoL) použité jako nástroj k hodnocení  účinku a účinnosti balneotherapie u různých nosologických jednotek. Poukazuje na možnost posicionovat balneotherapii ve škále komplexních léčebných postupů, právě s použitím vyhodnocování jejího vlivu na HRQoL pacientů/klientů.

Jan Theobald Held se nezapsal do dějin českého lékařství  nějakým významným objevem nebo počinem na poli medicíny,  i když lékařem byl svědomitým a výtečným.  Významná a v určitých směrech přímo unikátní je však jeho neobyčejně bohatá písemná pozůstalost s množstvím materiálu, a to nejen pro studium dějin lékařství, ale i pro dějiny všeobecné.

Jedličkovým hlavním a zamilovaným oborem sice byla chirurgie, ale do dějin české medicíny se neméně významně zapsal v oboru rentgenologie a na poli sociálním a humánním.

Významný český patologický anatom Jaroslav Hlava začal svou vědeckou kariéru na tehdejší dobu neobvykle mladý. Již v roce 1883 byl pověřen vedením patologicko-anatomického ústavu české lékařské fakulty v Praze a ještě v témže roce se habilitoval.

Hájek byl typem renesančního vzdělance. Významným způsobem zasáhl do mnoha vědních oborů

Hydroterapie se jako léčebná metoda používala již v dřívějších stoletích. Hlavní indikací byly obyčejně akutní horečnaté choroby, především při častých epidemiích tyfu, kdy vodoléčba byla dlouho jedinou léčebnou metodou. V 1. polovině 19. století zasáhlo do vývoje této metody v rakouských a německých zemích dramatickým způsobem několik nelékařů, laiků a přírodních léčitelů, kteří si získali neobyčejnou proslulost.

Alžběta Durynská, patronka charitativních sdružení, sirotků, vdov, nevinně pronásledovaných, nemocných, krajkářek a pekařů, bývá nazývána též "světicí spravedlnosti".

Josef Thomayer byl snad nejvýraznější a přitom velmi barvitou postavou českého lékařství na přelomu 18. a 19. století.

Pokusy o převod krve, které byly zaznamenány již v 17. století, ukázaly, že krev různých jedinců nelze mezi sebou libovolně mísit, a že převod krve může vyvolat těžkou nežádoucí reakci.

Eduard Albert se narodil 20. ledna 1841 v rodině žambereckého hodináře. Lékařská studia absolvoval ve Vídni v době, kdy zde působili proslulí lékaři Karel Rokytanský a Josef Škoda, kteří oba měli na Alberta silný vliv.

Co a jak se dědí, to byla otázka, kterou v roce 1837 položil C. F. Napp, opat augustiniánského kláštera ve Starém Brně. Mužem, jenž otázku zodpověděl, byl Johann Gregor Mendel.

Doba, ve které Jessenius žil, byla poznamenaná převratnými objevy nových zemí, vynálezem knihtisku, nebývalým rozkvětem umění, novými vědeckými poznatky, které vedly až ke změně názoru na svět a také postupným odklonem od tradičních nauk. V našich zemích se však projevovalo znatelné časové zpoždění. Univerzita Karlova, zmenšená tehdy na jedinou fakultu artistickou, ustupovala do pozadí, lékařství nadále spočívalo na několika reprezentantech, kteří se většinou uplatňovali mimo univerzitu

Podobnými zdravotními problémy jako celá Evropa trpěly v různých historických obdobích i České země. Do poloviny 14. století to byla především lepra, pak se charakteristickou nemocí stal mor, který decimoval obyvatelstvo po celou 2. polovinu 14. století, a na přelomu 15. a 16. století to byl syfilis. Mezi lidmi se začal šířit a získávat oblibu zvláštní druh literatury, obsahující obšírné návody, které doporučovaly, jak žít co nejzdravěji, jak se vyhnout nemocem, či jak konkrétně se bránit proti moru a jiným obávaným chorobám, které lidi v té době nejvíce ohrožovaly.

Vývoj medicíny, zejména chirurgie, byl vždy úzce spojen s vojenstvím. Chirurgii představovala převážně traumatologie, v níž měla poranění válečná vždy převahu. V dějinách medicíny nalezneme jména mnoha chirurgů, kteří získali zkušenosti na válečném poli a písemné zprávy o jejich poznatcích se dochovaly. 

Slovo „farmacie“ vzešlo z termínu „farmakon“, jímž staří Řekové označovali jedovatou nebo léčivou látku i kouzelný prostředek. Dnešní farmacie se zabývá nejen hledáním látek, které vykazují léčivé účinky, ale i vývojem, výrobou, kontrolou jakosti léčiv, výchovou specialistů pro tyto činnosti a zároveň zajišťuje, aby léčiva byla bezpečná, účinná a jakostní.

Významu krve pro život si byli lidé vědomi vždycky. Myšlenka vpravit pro léčebné účely do těla ať již krev nebo jiné léčivé roztoky se ovšem mohla objevit až v době, kdy byla známa existence krevního oběhu. Do té doby platilo Galénovo učení, podle něhož se krev měla tvořit z potravy v játrech, odkud tekla do celého těla

První dvě Češky dosáhly aprobace již v roce 1880, ovšem mimo území Rakouska-Uherska, kde ženské studium na vysokých školách, na rozdíl od některých jiných evropských zemí, nebylo ještě otevřeno. Anna Bayerová a Bohuslava Kecková studovaly ve Švýcarsku, kde obě studium úspěšně dokončily. Ještě před nimi absolvovalo studium 21 žen. Z toho 7 z Ruska, 4 z Ameriky, 4 z Velké Británie, 2 ze Švýcarska a po jedné z Bulharska, Polska, Srbska a Uher. Vůbec první ženou, která řádně vystudovala lékařství a dosáhla promoce, byla Elisabeth Blackwellová, která promovala v lednu 1849 ve státě New York. Že šlo tehdy o událost naprosto výjimečnou, dokazuje fakt, že další žena promovala až po 18 letech. Byla to N. Suslovová v Curychu v roce 1867.

Chirurgický výkon, kterým se pacient zbavoval kamenů v močovém měchýři, byl popsán již ve starověku a podle dochovaných návodů se výkon prováděl i po celý středověk. Až do 17. století to však byli praktici, nelékaři, mezi nimi i mnoho podvodníků a šarlatánů, kteří se svými nástroji navštěvovali trhy a jarmarky a nabízeli zde své služby. Často s ukázkami kamenů, které se jim již podařilo předešlým pacientům vyjmout. K tomu, aby měl pacient vůbec šanci takový zákrok přežít, byla důležitá především rychlost zákroku a zručnost operatéra. Mnozí z nich byli zkušení, zruční a rychlí a nepříliš slavné výsledky zákroků, lze spíše přičítat tomu, že na hygienu při operaci a čistotu nástrojů se nedbalo. Mnozí tedy umírali právě na pooperační komplikace, především sepsi. Rána byla obvykle ucpána cupaninou a „operatéři“ rychle střídali místa působení, takže opouštěli pacienty obyčejně ještě živé.

Porod dítěte byl vždy událostí očekávanou s radostí, ale i s mnohými obavami jak o život rodičky, tak dítěte. Ti také obyčejně potřebovali pomoc. Tato služba, kterou původně poskytovala rodičce starší a zkušenější přítelkyně nebo sousedka, se postupně stala uznávanou a nutnou institucí, zvláště v dobách, kdy účast lékaře při běžném porodu nebyla považována za nutnou a ani lékařskému stavu za důstojnou. Mnohde také, někde až do 19. století, panoval předsudek, že muž nemůže být porodu přítomen. V Hamburku byl ještě v roce 1521 odsouzen na hranici a upálen jistý lékař za to, že se přímo zúčastnil porodu, kam se mu podařilo vloudit v ženském převleku

V dějinách porodnictví docházelo samozřejmě k situacím, kdy sebevíce zkušená porodní bába nemohla rodičce pomoci, a pak se, pokud to vůbec bylo možné, teprve volal lékař. V komplikovaných případech však často nezbývalo ani jemu nic jiného, než zabít dítě v těle matky a vybavit je po kusech. Takový postup popisuje ještě v roce 1754 ve svém díle Praktische Abhandlung vom Acouchieren německý porodník Mittelhäuser. Lékařovo instrumentárium tehdy sestávalo z různých typů ostrých a tupých háků, perforátoru k proděravění hlavy plodu a kleští k vyjímání částí těla. Po přečtení podrobného postupu se nedivíme, že po skončení této krvavé řezničiny skonala často i matka.

Vynález porodnických kleští, které pomohly zachránit mnoho rodiček a dětí, je spjat s historií, která Hippokratově přísaze a lékařské etice není ani trochu ke cti. Hrdiny příběhu jsou členové rodiny Chamberlenů, kteří s vidinou značných zisků a výlučného postavení po několik generací uchovávali tajemství konstrukce nástroje v tajnosti. Základem nástroje byly dvě široké ploché lžíce s okénky, zakřivené tak, aby snadno přilehly na hlavičku dítěte. V místě křížení ramen byl zámek, který umožňoval spojení obou ramen až v těle matky.

V roce 1931 byl otevřen Lékařský dům, postavený v Sokolské ulici v Praze, který se stal sídlem lékařských organizací a lékařské knihovny. Řídícím orgánem byl Sbor Lékařského domu a právě na jeho výroční schůzi dne 13.2.1934 vystoupil tehdejší předseda Sboru, profesor František Šamberger, s výzvou ke zřízení lékařského muzea. Návrh se setkal okamžitě s odezvou a ihned bylo zvoleno kuratorium, které vypracovalo program a cíle muzea.

Trepanace (z řeckého trypanom a z latinského trepanum – vrták) – jeden z několika málo pravěkých léčebných zákroků, pro které máme archeologické důkazy, spočívala ve vyříznutí malého otvoru v lebeční kosti, často nástrojem, který připomínal tesařský nebozez s rukojetí.

Narodil se 18. prosince 1787 v Libochovicích jako prvorozený syn správce panství Dietrichsteinů, mocného feudálního rodu v českých zemích. Otec zemřel, když bylo Janovi šest. S pomocí přátel rodiny se dostává jako chorista do piaristického kláštera v Mikulově. Zde studoval na gymnáziu a po jeho dokončení vstoupil v roce 1804 do piaristického řádu. jako novic strávil rok v klášteře Stará Voda na severní Moravě a jako páter Silverius vyučoval v klášteře ve Strážnici. Ve volných chvílích studoval cizí jazyky a českou literaturu, aby pak přestoupil na piaristickou kolej v Litomyšli. V roce 1807 ji opouští.