Shrnutí: Extrémní obezita, nemedicínské problémy, problémy obézních v zdravotnických institucích, dopravních prostředcích a celospolečenské řešení extrémní obezity.
Extrémní obezita již není rarita
Ještě donedávna se soudilo, že extrémní obezitu mají jen lidé s genetickou dispozicí. Ukazuje se však, že to není pravda. Počet lidí s extrémní obezitou se zvyšuje až dvakrát rychleji než počet všech obézních lidí. Monstrózní obezita (MO) byla dlouhou dobu stranou zájmu.
Např. v USA se monstrózní obezita (tj. více než 45 kg nad normu) zvýšila za 20 let více než 4x. Každý padesátý Američan má nyní extrémní obezitu, zatímco v r. 1986 to byl pouze každý dvoustý.
Zdravotní problémy vzniklé v důsledku obezity jsou již celkem dobře zmapované, ale nemedicínské problémy nejsou o nic menší.
Velmi obézní jedinec a zdravotnické instituce
U obézního člověka může být problémem i pokus provést tak obyčejnou a běžnou věc jako je změření krevního tlaku. Většina firem zabývajících se výrobou tlakoměrů sice dodává na trh i velké manžety, ale ani ty největší nezměří tlak na paži, která má spíše rozměr stehna.
S "těžkou váhou" vzniká na nemocničním oddělení celá řada komických situací, počínaje nosností osobního výtahu, který bývá dimenzován na 150 kg, konče postelemi, které rovněž nejsou stavěny na velkou nosnost. Ale Češi jsou zvyklí improvizovat. Vzpomínám si, že jsme pro jednoho obzvlášť těžkého pacienta museli vyztužit postel silnými ocelovými "traverzami" a nohy postele podepřít cihlami. Legrace nás přešla poté, co nám pacient "strhl" váhu, protože měla nosnost jen 150 kg. Jakou měl pacient skutečnou váhu jsme se nikdy nedozvěděli. O krevním tlaku jsem již hovořil.
Problémů může nastat celá řada - vzpomínám si, že jeden pacient si neměl kam sednout, nemocniční křesla ani židle ho neunesly, takže většinu času proležel v posteli nebo jen postával a opíral se o pevné předměty. V noci si chtěl sednout, ale židli doslova rozdrtil; poté se obr svalil na podlahu a nebyl již schopen bez pomoci vstát. A tak zůstal celou noc na zemi, protože se během noční služby nesehnalo dost nemocničního personálu, který by ho zvedl na postel. Sestra pod něj tedy složila peřinu a ujistila se, že se obrovi daří dobře a vyčkala na ranní směnu. Ráno skupina čtyř zřízenců, tří sester a několika lékařů dotyčného vyzdvihla a přenesla do postele. Pro pacienta to byl takový zážitek, že se už neodvážil posadit do žádné židle a po zbytek hospitalizace jen postával. A problémy pokračovaly: pacienta čekala celkem drobná operace, ale pomocný zdravotnický personál bohužel neměl jak ho odvézt na operační sál, pojízdné sedačky neměly dostatečnou nosnost a pojízdné lehátko bylo zase příliš úzké. Nešla zavést centrální žilní kanyla, protože i ta nejdelší byla příliš krátká. Nepříliš obtížný zdravotnický úkon se změnil v horor. Nasondování žíly se podařilo až po několika dnech za pomoci rentgenu, protože přes vrstvu tuku se prostě nedařilo najít žílu. Operační stůl byl úzký, zavedení vzduchové trubice před anestézií (intubace) se také nezdařilo. S těžkou obezitou pacienta byly spojeny další a další komplikace. Nakonec vše dobře dopadlo, ale spíše se dá mluvit o štěstí a náhodě.
Nemocnice a jejich zařízení nejsou připraveny na jedince s monstrózní obezitou, kterých bude v budoucnosti stále přibývat. Ale ani jiné instituce nejsou připraveny na extrémní obezitu.
Některé letecké společnosti v zámoří se přizpůsobují "objemnějším pozadím" a mají ve své nabídce křesla s dvojnásobnou šířkou - ovšem za dvojnásobnou cenu. Podobně budou muset zareagovat na změněnou poptávku i kina, divadla a koncertní sály.
Cestování veřejnými dopravními prostředky je pro většinu tlouštíků tabu. Ale např. v USA se již vzmáhá hnutí proti diskriminaci osob s větším objemem a dotyční se dožadují zavedení širších sedaček do autobusů, vlaků i letadel. Aspoň při jedné cestě nejsou "tlouštíci" utlačováni, a to při té poslední. "Neviditelná ruka trhu" si poradila: některé pohřební ústavy zaznamenaly zvýšenou poptávku po nadměrných dřevěných rakvích a urychleně se situaci přizpůsobily.
Nám nezbude nic jiného, než urychleně pro tyto (dnes už nepříliš výjimečné) jedince přizpůsobit také zdravotnictví. Objev léku, který by dokázal zastavit epidemii obezity, je zatím stále ještě v nedohlednu. Anorektika jsou většinou účinná jen u lehčích forem obezity a chirurgická terapie má také svá úskalí.
Role osvěty
Je jasné, že nelze spoléhat jen na zdravotnické instituce. Bude třeba širšího společenského konsensu. Odpovědné lidi čeká mnoho mravenčí práce na poli osvěty. Např. televize může v tomto úkolu sehrát nemalou roli, ačkoliv zatím má spíš negativní vliv:
-
Pro mnoho obyvatel je to jediný způsob zábavy, tj. vede k pasivnímu způsobu života, při kterém se moc kalorií nespálí.
-
Často propaguje téměř výlučně to, co je nezdravé a škodlivé: přeslazené, přesolené nebo přetučněné nápoje a potraviny. V reklamách vidíme obtloustlé jedince, kteří do sebe ládují hamburgery a střídají se s nadšenými pijáky Coca-coly a Fanty či s jásajícími "požírači" sladkostí a "slaností" všeho druhu. Reklamy jsou často zaměřeny na pozornost dětí, kterým ale ani v nejmenším nenaznačí, že právě tyto pokrmy mohou být pro jejich zdraví velmi škodlivé.
Nákupní chování dětí a jejich rodičů bývá bohužel reklamou velmi ovlivněno. "Naleštěné" reklamy se mohou značnou mírou podílet na rostoucí vlně dětské obezity. Propaganda potravinářských firem a obchodních řetězců bývá často velmi agresivní. Dětské reklamy ukazují nezdravá jídla, jakoby neexistovalo nic lepšího. Spojení tučných a cukernatých výrobků s popularitou, sportovními úspěchy a šťastnými vztahy je zavádějící, přesto se tím mnoho lidí nechává ovlivnit. Reklama ovlivňuje nejen to, jaké značky si děti volí, ale i to, jakým potravinám dávají přednost. Mrkev či jablko mezi ně jistě nepatří. Ve Velké Británii se parlament zabýval zákazem reklamy v pořadech pro děti mladší pěti let. Pro Británii je dětská obezita těžkým břemenem: do kategorie obézní je tam řazeno každé šesté dítě ve věku šest až patnáct let. Děti totiž příliš často opakují to, co vidí na obrazovce. Nebezpečí je posilováno tím, že děti dlouho neumějí rozlišit reklamu od skutečnosti. Tento rozdíl jsou schopny dělat až od osmi let.
Opatření na ochranu spotřebitelů
V některých zemích úřady však zvažují i jiná opatření na ochranu spotřebitelů, například velké varovné nápisy na potravinách, podobně jako je to na cigaretách. Je otázkou, do jaké míry se tato opatření míjí účinkem. Poměr sil je nerovný. Potravinářské firmy vydávají na reklamu 40 miliard dolarů ročně. Světová zdravotnická organizace má na boj s nemocemi způsobenými špatnou výživou jen asi 80 miliónů ročně. Tedy pětsetkrát méně! Ale dokud budou spotřebitelé vyhledávat nezdravé potraviny a nebudou přemýšlet o tom, co strčí do úst, budou výrobci chrlit další a další nezdravé potraviny. Nejde jen o to, aby byly potraviny nezávadné po stránce kontaminace choroboplodnými zárodky. Na zdravou potravinu se kladou daleko vyšší nároky, tj. aby neobsahovala jen prázdné kalorie, ale aby měla dostatek vitamínů a stopových prvků.
Zdroj: Archives of Internal Medicine 2003