Hranice mezi normálním a zvýšeným krevním tlakem je definována arbitrárně jako hodnota, nad níž vzniká riziko zdravotního poškození a intervence toto riziko zmenšuje.
Světová zdravotnická organizace a Mezinárodní společnost pro hypertenzi navrhly ve svých doporučeních pro léčbu mírné hypertenze v r. 1993 následující třídění:
| krevní tlak (mmHg) | STK | DTK |
| normální | < 140 | < 90 |
| mírná hypertenze | 140 -180 | 90 -105 |
| střední a závažná hypertenze | > 180 | > 105 |
| izolovaná systolická hypertenze | > 140 | < 90 |
Používá se i vydělení podskupiny osob se systolickým tlakem 140 - 160 mmHg a diastolickým tlakem 90 – 95 mmHg. Tyto hodnoty jsou označovány jako hraniční hypertenze a skupina je důležitá zejména proto, že jde o hodnoty často indikované pro nefarmakologickou léčbu. Bylo prokázáno, že výskyt kardiovaskulárních příhod se váže více k tlaku systolickému než diastolickému.
Tato kapitola se zabývá pouze hypertenzí primární, tzv. esenciální nebo idiopatickou, bez zjevné příčiny, a hypertenzí benigní, která umožňuje pacientům žít bez zjevných zdravotních potíží, ale která přesto může být příčinou selhání srdce a zvyšuje riziko ischemické choroby srdeční a mozkového krvácení. Hypertenze, která je sekundárním projevem jiných onemocnění, a rychle se zhoršující maligní hypertenze, nejsou předmětem této publikace, která je zaměřena na metody prevence.