Obtížný porod v dějinách medicíny I.

Porodnický kalendář z 80. let 19. století

Porod dítěte byl vždy událostí očekávanou s radostí, ale i s mnohými obavami jak o život rodičky, tak dítěte. Ti také obyčejně potřebovali pomoc. Tato služba, kterou původně poskytovala rodičce starší a zkušenější přítelkyně nebo sousedka, se postupně stala uznávanou a nutnou institucí, zvláště v dobách, kdy účast lékaře při běžném porodu nebyla považována za nutnou a ani lékařskému stavu za důstojnou. Mnohde také, někde až do 19. století, panoval předsudek, že muž nemůže být porodu přítomen. V Hamburku byl ještě v roce 1521 odsouzen na hranici a upálen jistý lékař za to, že se přímo zúčastnil porodu, kam se mu podařilo vloudit v ženském převleku.
Generacím pomocnic při porodu se jistě podařilo shromáždit množství užitečných poznatků. Víme například, že ve starém Egyptě bylo známo jak při příčné poloze plod obrátit tak, aby mohl být normálně porozen – tzv. obrat na nožku.

Porodní bába pomáhá při porodu (1797)

V dobách po rozpadu říše římské a po celý středověk až do 16. století byla však řada znalostí starých civilizací zapomenuta a trvalo dlouho, než byly některé z nich znovu objeveny. Tak tomu bylo i s „obratem na nožku“, který znovu objevil francouzský vojenský chirurg Ambroise Paré někdy v letech 1550 – 1560 a tuto znalost také horlivě šířil.
Středověk se svým způsobem života, zvyklostmi i zákony činil pro ženu porod obtížnější a nebezpečnější než v dřívějších dobách. Přeplněná a špinavá města se stávala zdrojem zhoubných epidemií a všeobecné hygienické poměry, předsudky a pověry k těmto nebezpečím přispívaly. Pomoc při porodu vykonávali i skotáci a pastýři, jak vyplývá ze zákona, který byl vydán roku 1580 v Německu a který jim tuto činnost nadále přísně zakazoval.

Porodní bába vyšetřuje těhotnou ženu (1797)

Zlepšení situace mohly přinést jen nové poznatky zejména z anatomie a rozšiřování vzdělanosti nejen lékařů, ale především žen, které se pomocí při porodu zabývaly. Prvním takovým pokusem byla v roce 1513 uveřejněná kniha Eucharia Röslina z Wormsu „Růžová zahrada pro těhotné a porodní báby“, která se rozšířila  po celé Evropě.  Velké popularity a mnoha vydání  se dočkala i kniha porodní báby u pruského dvora Justiny Siegemundiové. Byla to vlastně podrobná učebnice babictví, vybavená mnoha názornými kresbami  poloh plodu.  Autorka  se pomoci při porodu začala věnovat po vlastní trpké zkušenosti. Ve věku 21 let se stala obětí nevzdělaných a neschopných porodních bab, které ji považovaly za těhotnou.  14 dní  se snažily dovést ji k porodu, než se nakonec ukázalo, že vůbec těhotná nebyla.
Na našem území proběhly významné změny v této oblasti v souvislosti s tereziánskými reformami. Pro babictví bylo podstatné nařízení z 24.7.1753, které ukládalo profesorovi anatomie, aby přednášel porodnictví medikům, chirurgům a porodním bábám, a to chudým zadarmo a zámožnějším za honorář 2 zlatých semestrálně. Zpočátku šlo pouze o přednášky teoretické. Na jakási praktika měly posluchačky chodit do Vlašského špitálu na Malé Straně. Venkovské báby byly teoreticky učeny a zkoušeny krajským ranhojičem.
V roce 1775, nařízením z 18.12. bylo rozhodnuto že „nezkoušené a nepotvrzené báby se netrpí“. Nezkoušeným bábám se zakazovalo posluhovat při porodu, a to pod trestem – při prvním přestupku 6 tolarů, při druhém 12 a při třetím byl určen citelný tělesný trest.

Prvním profesorem porodnictví na pražské lékařské fakultě byl v roce 1790 jmenován J.I. Ruth, jehož úkolem bylo také učit a zkoušet porodní báby. Nechceme soudit jeho kvality, ale z pera jeho kolegy se dochovala zpráva, že těhotné ve Vlašském špitále prý utíkaly, když ho viděly přicházet na praktická cvičení. Profesor Rubeška se o jeho odborných kvalitách vyjádřil: „Co si mohly z jeho teoretických výkladů vzít české žačky babictví je velkou záhadou“.

Antonín Jungmann (1775-1854)

Zcela jinou postavou byl profesor praktického porodnictví od r. 1792 Jan Melič. Přes své dramatické osudy a  nepříjemnosti na fakultě, které pro něj nakonec skončily  suspendací, byl jeho příspěvek ke zvýšení úrovně bab i lékařů nesporný. Melič vedl také soukromou porodnici a napsal řadu prací věnovaných péči o ženu v těhotenství a při porodu.

Počínaje rokem 1811 stanul v čele pražské porodnické školy Antonín Jungmann, bratr Josefa Jungmanna, a zůstal zde 42 let. Za tu dobu prošlo klinikou a porodnicí u Apolináře 8 276 porodních bab. Významným příspěvkem k šíření vzdělanosti byla jeho učebnice babictví.  Úvod k babení, poprvé vydaný v roce 1804, byl sice z valné části kompilátem německých autorů, ale byl napsán česky i když češtinou ještě dosti neobratnou.
     „Jaké vlastnosti bába schopná míti bude?“ ptá se Jungmann v učebnici. Odpovídá: „K dosažení vážnosti a hodnosti babické žádá se:

1. By bába k náležitému konání ouřadu svého při dobrém zdraví byla, churavá neb rozmazaná bdění noční a jiné nesnáze denní těžce snese.Budiž tělem čistá, bez ohavných osutin, bez svrabu a jiných neřestí. Ruce bába měj jemné, citlivé.
2. Mimo tělesnou tu vlastnost, budiž bába prostředního věku, 20 – 30 let, totiž ona jenžto do učení teprve přichází. Mladá obyčejně bývá nepovážlivá, ztřeštěná, bez důvěrnosti obecné. Příliš letitá zapomnělá, nedostatečná, nevrlá a často předsudků plná.
3. Cenu báby povyšuje a množí nápodobně: šlechetnost a čitedlnost srdce, bedlivost v jednání, opatrnost, střídmost, povážlivost, trpělivost, přívětivost, svědomitost ve všem konání. Budiž bába nepřítelkyně žvanivosti, klevet, opilství, milovnice čistoty, atd.“

V souvislosti s vývojem  medicíny v 2. polovině 19.století a zvláště pak ve století dvacátém  stále častěji docházelo k přesunu porodu k lékaři a příslušné instituci. Zároveň se měnilo i postavení a role porodní báby či porodní asistentky.