S rozvojem léčitelských znalostí a praxe ve starém Řecku vzrostla i potřeba dělby práce. Tak vznikli specialisté, jejichž úkolem bylo opatřovat, upravovat a poskytovat léčiva. Byli to rhizotomové (kráječi kořenů), tedy kořenáři, kteří sbírali rostliny a sušili je kouřem v komíně nebo na slunci a pak je dodávali léčitelům. Tím se zhruba od 5. až 4. století př. Kr. vydělila farmaceutická funkce z rámce monolitního léčitelství. Byl to první krok k osamostatnění farmacie, ke zřetelnějšímu formování lékárenského pracoviště.

Rhizotomové měli bohaté znalosti rostlinných léčiv, uměli hodnotit kvalitu podle jejich vzhledu, chuti a vůně. Někteří uložili své poznatky do knih, prvních herbářů, z nichž pak čerpali pozdější antičtí léčitelé. Právě řečtina je základem i pro odborné lékařské a lékárnické názvosloví, ovlivnila názvosloví latinské a dochovala se v některých soudobých termínech, např. ve skupinových názvech aplikačních forem přípravků: kataplazmata – obklady, klysmoí – klyzmata, kollyria – oční přípravky aj. Také „chemie“ je řeckého původu, vznikla ze slovesa chein, tzn. líti, slévati; chémeiá, chymeiá znamená umění slévati kovy. S arabskou předponou „al“ vznikl termín alchymie.

Ve čtyřhranné láhvi uchovávali dávní lékárníci rostlinné odvary a roztoky (1.–2. století po Kr.)

Řečtí léčitelé hledali pro každou nemoc specifické léčivo. Kombinací co největšího počtu léčiv v přípravcích pak chtěli dosáhnout vyléčení co největšího počtu chorob. Snaha po přípravě vše hojícího léku vedla k rozšíření počtu léčiv, ale také k technologicky často nesnadno zvládnutelným, polyfarmaceutickým nebo polypragmatickým přípravkům. Nejslavnějším z nich – až asi do poloviny 18. století běžným přípravkem – byl theriak – dryák, univerzální prostředek, původně antidotum, podávaný proti kousnutí jedovatými živočichy. Skládal se z více než padesáti různých léčiv a připravoval se před sborem lékařů a šlechty, často ale také na trzích s hlasitým vyvoláváním, troubením a slávou. Odtud vznikl i pejorativní význam slova dryák jako označení pro něco nedobrého, či dryáčník pro nesolidní osobu.

Na starověké řecké a egyptské léčitelství navázalo lé-čitelství římské. Zejména od druhé poloviny 2. stol. př. Kr. byli mnozí léčitelé v římské říši původem Řekové. Patřil k nim Dioskúridés z Anazarby, autor spisu De materia medica (O léčivech). Je to zakladatelské dílo botaniky, zoologie a mineralogie a až do 17. století bylo při-jímáno jako dogma. Proto autoři herbářů, evropských komentářů k tomuto dílu, věřili někdy více jemu než svým vlastním zkušenostem.

Arabští lékaři a lékárníci navazovali na antické a byzantské písemnictví a dále rozvinuli zdravotnické poznatky ve vlastní literatuře a v receptářích. Z nich vynikli zvláště Rhazes (r. 865–925) a Avicenna (r. 980 až 1037). Jejich spisy a práce dalších autorů, přeložené do latiny, kultivovaly od 11. století evropské léčitelství a recepty se tradovaly i v našich lékopisech až do konce 18. století.

Pro vývoj farmacie má význam arabská speciální lékárnická literatura. Především lékopisy obsahovaly popisy léčiv, návody a předpisy k jejich přípravě, poučení o kontrole a uchovávání, údaje o mírách a váhách, ale též zásady lékárníkových povinností a etiku lékárenského povolání, „…nejvznešenějšího hned po umění lékařském". O mravním profilu lékárníka se uvádělo, že má být bohabojný, čestný, má věrně pomáhat lékaři a nevědomosti pacientů nemá využívat ve svůj hmotný prospěch.

Arabské veřejné lékárny vznikaly v poslední čtvrtině 8. století v Bagdádu a rozšiřovaly se pak po celé rozlehlé islámské říši, od Persie po Španělsko. Lékárníci měli svá stanoviště v bazarových čtvrtích, poblíž oficín lékařů. Dokonce tam již existovaly lékárny nemocniční a vojenské. Arabská medicína a farmacie obohatila soubor léčiv o nové rostlinné drogy, např. sennové listy, muškátový ořech, manu, cukr, o nová chemická léčiva a destilací získávané silice a aromatické vody, alkohol a ocet. Také nové aplikační formy přípravků, např. sirupy, ovocné šťávy, zahuštěné výtažky z rostlin či lizy jsou jejím přínosem. Arabští alchymisté se zaměřovali na metalurgicko-chemickou cestu hledání způsobů transmutace kovů a také na léčitelskou snahu získat elixír života – panaceu. Vznikly tak nové chemické látky, např. slabé anorganické kyseliny, zlepšila se laboratorní technika a destilace. Do evropského povědomí pronikaly jejich znalosti a metody ve 13. století.

Pojednání o pryšci pryskyřičném v herbáři A. Lonicera (r. 1557)

Tuto amforu používali ve 4.–5. století v Sýrii

▲ Zpět na obsah ▲