Až do poloviny 19. století prožívala farmacie svůj „zlatý věk“. Zabývala se léčivy a jejich přípravou, a to na pracovišti lékáren; lze proto říci, že lékárenství bylo totožné s farmacií.

V 11.–12. století vyrostly evropské veřejné lékárny ve Španělsku, jižní Francii, jižní Itálii a na Sicílii díky tradici antického léčitelství a působení lékařských škol a později univerzit. Mezi školami vynikala asi od 9. století škola v Salernu, městě jižně od Neapole. Bylo to společenství praktikujících lékařů, které přineslo pokroky v anatomii, chirurgii, v klinickém pozorování i léčení léky a také ve vydávání odborné literatury. V 11. století tu např. Konstantin Africký (1020–1087) překládal z arabštiny do latiny učebnice medicíny, včetně pojednání o léčivech. V posledním dvacetiletí 11. století zde vyšel Antidotarius magnus – Velký receptář. Ve druhé polovině 12. století byl redukován a upraven pro praktickou potřebu a jako Antidotarium parvum – Malý antidotář, častěji nazývaný Antidotarium Nicolai, se šířil v opisech a od roku 1471 také tiskem mezi evropskými lékaři a lékárníky. Roku 1591 byl předepsán jako jeden ze čtyř lékopisů pražským lékárníkům. Vyučovala se podle něj materia medica a receptura na univerzitách v Paříži i v Praze. Od 16. století z něj převzaly asi čtvrtinu předpisů evropské lékopisy (vrchností nařízené a pro zdravotníky závazné receptáře).

Časná evropská a později také naše označení lékárníka nebo lékárny vycházejí z latinských výrazů. Například pigmentarius, myropola (T. Jordan, r. 1583); aromator (např. r. 1537 v Brně), aromatarius – aromatorium (r. 1509 v Olomouci), pharmacopola – pharmacopolium. Názvem apoteca nebo apotheca se ve střední Evropě ještě do 14.–15. století označoval sklad, zásobárna, též krám, prodejní bouda či kotec, nebo i pouhá skříň. Apothecarius byl proto správcem či majitelem skladu nebo obchodníkem v malém. Teprve např. pigmentorum apoteca, sklad léčiv, krámek s léčivy, znamenal lékárnu. V této terminologické neurčitosti spočívá nesnáz při identifikaci nejstarších lékárníků ve městech v 12.–15. století.

   Pro další vývoj evropského lékárenství měl význam zákoník Fridricha II. pro Království obojí Sicílie vydaný v letech 1231–1241. Ve čtyřech paragrafech, v tzv. medicinálním řádu, stanovil lékařům způsob vzdělávání, zkoušek i výkonu praxe a určil sazbu za jejich odborné úkony. Svěřil jim dohled nad lékárnami a přípravou léčiv. Zakázal lékaři vlastnit lékárnu nebo se spolčovat s lékárníkem pro zisk. Lékárníkům (zvaným zde stationarii z lat. stationarius, což znamená dlouho na místě stojící; statio zn. stánek, též je nazýval confectionarii z lat. conficio – vyrábět) stanovil stvrdit přísahou, že budou plnit řádně své povinnosti. Určil jim i jednoduchý ceník léčivých látek a léčivých přípravků. Dohled nad jejich činností svěřil dvěma přísežným úředníkům a lékařům. Vznik nových lékáren (v trvalých stáncích) omezil jen na určitá místa a na souhlas vrchnosti.

   Podle nejstarších vyobrazení připomínaly tehdy lékárny kotec, nehlubokou krámskou místnost, s pultem na straně ulice. Na něm bývalo vyloženo léčivé zboží a u něj jednal lékárník se svými klienty. Na policích zadní stěny stály nádoby na léky a léčivé přípravky, tzv. stojatky. Dřevěné krabice nebo štíhlé válcovité nádoby, keramické válcovité pušky, zelené a modré džbánky, lahvice, džbány. Na spodních policích se zavěšovaly plátěné sáčky se sušenými léčivými rostlinami – drogami. Dveře v pozadí místnosti dávaly tušit další místnost, laboratoř a sklad.

   Veřejné, laiky vedené lékárny je u nás možné hledat až asi ve druhé polovině 13. století v souvislosti s rozvojem velkých měst, zejména Prahy, a dalších významných správních, obchodních a hospodářských středisek. V nich měly lékárny možnost existence. Bylo to také v době, kdy se rozmáhaly politické, hospodářské a kulturní styky s Itálií a se sousedním Německem. Z těchto zemí k nám přicházeli nejen kupci se zbožím, ale také stavitelé a jiní řemeslníci. Italští lékárníci se usazovali dokonce v německých městech a v Anglii a přicházeli také k nám. V Bratislavě byl přítomen italský lékárník roku 1310. Právě z té doby máme první písemné zprávy o lékárnících nebo veřejných lékárnách.