Pro 13. století máme doklady o lékárnících jen z pražských měst. Mezi nejstaršími známými jmény jsou z roku 1275 Conradus, apothecarius Pragensis, z roku 1287 Magister Bandinus de Arecio (z italského Arezza), jenž byl přibližně do roku 1325 osobním lékárníkem krále Jana Lucemburského, a Conradus dictus Riczhardus apothecarius je připomínán k roku 1296. Byli to zřejmě vesměs cizinci. Je známo, že král Václav II. měl svého dvorního lékárníka. Ve Starém Městě pražském působili od sklonku 13. století vždy nejméně dva až tři lékárníci současně. Příklad z německé Mohuče, kde roku 1275 dostal apothecarius magister Willekin povolení zřídit ve své lékárně pec pro výrobu lektvarů, do-kazuje, že nejen tam, ale už i u nás šlo o skutečné lékárníky. Mohučská lékárna byla k roku 1288 označena jako apotheca lapidea – lékárna v kamenném domě. Také pražští lékárníci se usazovali v pevných domech zpravidla na rušných místech, na náměstích nebo hlavních ulicích. Taková lékárna už byla souborem několika provozních místností a pracovišť. Jakási norma pro uspořádání lékárenských místností se ustálila v 15. století. Můžeme tu podle V. Smečky hledat počátky tzv. I. provozně technické vývojové etapy lékárenského pracoviště.

Směrem do ulice byla situována výdejní a recepturní místnost, kde se podle lékařského receptu zhotovovaly léčivé přípravky. Po obvodu byla umístěna repositoria, tj. police na podstavě z několika řad zásuvek. Ukládaly se na ně léčiva nebo přípravky potřebné k receptuře, v dřevěných, keramických, skleněných či kovových stojatkách, zdobených podle soudobého uměleckého stylu. Ve spodních zásuvkách se převážně uchovávaly rostlinné drogy, ale i obalový materiál, sáčky, krabičky aj. Přípravky se z oficíny vydávaly oknem na ulici nebo malým okénkem do průchodu. Teprve během 17. a 18. století mohl pacient vstupovat dovnitř až k pracovnímu stolu, k tzv. lékárenské nebo recepturní táře. Oficína se tak stala zároveň čekárnou pro pacienty, kteří měli možnost z bezprostřední blízkosti pozorovat práci lékárníka, ale také ho při ní rušit. Vůně lékárny, někdy zvláštní výzdoba v podobě vyvěšených živočichů, rostlin, minerálů nebo jejich částí – visíval tam i krokodýl, želva, ježdík nebo hlava jednorožce s rohem – budila úctu čekajících k lékárníkovi a pocit naděje v účinkující lék.

Na oficínu navazovala laboratoř, zvaná někdy latinská kuchyně (culina). V ní se upravovaly a připravovaly ve větších množstvích léčivé přípravky do zásoby. Vedle byla situována tzv. materiálka, čili skladovací místnost (conclave), dále suchý sklad pro přípravky z cukru – výhřevna (hypocaustum), kde také přebývali tovaryši. Ve sklepě byla chladná komora (aquarium) pro uložení aromatických vod, olejů, tuků. V půdním prostoru byl sklad léčivých rostlin (herbarium) a dřevěná patra, na nichž se sušily nasbírané rostliny. Větší množství látek se drtilo a rozmělňovalo tlouky v kamenných, železných, bronzových a mosazných hmoždířích, a to buď před lékárnou, v domovním průjezdu, nebo ve zvláštní ko-moře. V témže domě nebo ve výhřevně, později v tzv. inspekčním pokoji bydleli učni a tovaryši, aby byli k dispozici pro noční službu.

Veřejné lékárny, které byly v soukromém majetku lékárníka – měšťana, označujeme jako měšťanské; pokud byly majetkem městské rady a obvykle usídlené v radnici, pronajímané nebo do správy svěřované lékárníkovi, šlo o lékárny městské. Jako neveřejné lékárny, sloužící jen vymezenému okruhu lidí, označujeme lékárny klášterní; lékárny v sídlech církevních či světských feudálů jsou označovány jako zámecké.

Soubor materia medica se skládal převážně z léčiv rostlinného původu, menší část tvořila léčiva živočišná, zoofarmaka (tuk zvířat i lidský, mléko, med aj.) a malou skupinu i léčiva minerální a chemická (zlato, stříbro, měď, síra, různé drahokamy, kamenec, dusičnan draselný aj.). Chemická léčiva zažila svůj rozmach až během 17. století v době tzv. chemiatrie.

Technologie léčivých přípravků byla převážně mechanická. Často se vy-ráběly „elektuaria“ (lektvary) kašovité konzistence a komplikovaného složení, konfekty – rostliny naložené v cukru, sirupy, octy a octomedy, pilulky, „trocyšky“ (syrečky, pastilky), masti, náplasti a další.

Od začátku 14. století se u nás častěji objevují zprávy o lékárnících jak z Prahy, tak i z dalších měst. Na Starém Městě pražském působilo několik lékárníků: v letech 1320–1325 Nicolaus apothecarius, Ital; 1320–1345 Henricus; v roce 1332 Leonhardus apothecarius, zřejmě Ital; v roce 1353 Nicolaus, majitel několika domů; roku 1358 zde žila vdova po lékárníkovi Talluczym; ze záznamů se dozvíme, že zde téhož roku koupil dům Huguczo apothecarius; roku 1359 lékárník Gerhart vystupuje v roli ženicha; r. 1360 apotékář Cunzlinus (Kuneš) prodal dům; v roce 1362 přijal staroměstské měšťanství Petrus, apotékář z Vratislavi, a také se dočteme, že v roce 1380 byl Jacobus apothecarius z Michalské ulice znám svou slabostí pro něžné pohlaví. Po celé století se tu vyskytují další jména a zmínky o lékárnících,  kteří jako majitelé domů patřili k městskému patriciátu.

K staroměstským pražským lékárníkům 14. století, kteří sem přišli z Florencie, patřili od roku 1353 Augustinus de Florentia, od roku 1381 Matěj z Florencie a Angelus de Florentia. Augustinus měl v letech 1364–1400 lékárnu na Malém rynečku v domě U mouřenínů (čp. 459a/I). Vlastnil ještě jiný dům, mlýny na Vltavě, Střelecký ostrov a vinici na Slupi. V letech 1377 až 1400 zasedal jako konšel v městské radě, v roce 1380 zastával funkci perkmistra hor viničních. Jeho „sestřencem“, čili synem jeho sestry, byl nejspíš již jmenovaný lékárník Matěj, který do Prahy přišel snad z Augustinova popudu.

 Dosud známým a vzpomínaným Florenťanem mezi pražskými lékárníky 14. století byl Angelus. Přišel do Prahy roku 1346, nebo o něco později, v doprovodu Karla IV., jemuž jako „apatekář“ sloužil již v Itálii. V březnu roku 1350 v Praze hostil italského tribuna lidu Colu di Rienzo a o čtyři roky později básníka Petrarcu. Přátelil se s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic i s olomouckým biskupem Janem ze Středy. Při svém domě na Novém Městě pražském v dnešní Jindřišské ulici (čp. 909/II), na místě budovy hlavní pošty, zřídil na pokyn Karla IV. zahradu, která sloužila k odpočinku a nejspíše i k pěstování léčivých rostlin. V roce 1373 vzal panovník svého lékárníka pod svou výhradní pravomoc a udělil mu také privilegium volného obchodu po celé říši.

Na rytině z poloviny 18. století je vyobrazena bohatá výzdoba a vybavení staré lékárny připomínající alchymické počátky

V levé části obrázku je patrný zaneprázdněný lékárník. Ilustrace je z pojednání „O zvláštnostech věcí“, které napsal přibližně v letech 1230 až 1240 Bartholomaeus Anglicus.

 Angelus koupil na Malém náměstí dům V ráji (čp. 144/I), na rohu dnešní Karlovy ulice. Ve dvorním traktu se zachovala pozdně gotická místnost s hvězdicovitou klenbou, v níž měla být jeho lékárenská oficína. Při-koupil také vedlejší dům a roku 1401 koupil vinici. Byl rovněž několikrát konšelem. Angelovu lékárnu zdědil jeho sestřenec Ludovicus de Florentia. Přišel do Prahy v roce 1384 a stal se lékárníkem Václava IV. Vlastnil ně-kolik nemovitostí, mj. na čas i hrad Okoř, byl konšelem a třikrát dokonce purkmistrem. Za zmínku také stojí, že se r. 1419 postavil proti husitskému hnutí a odešel z Prahy, a proto mu byl zabaven majetek. Později se vrátil a část majetku dostal zpět. Dědili po něm synové Janek a Anděl, který lékárnu nějaký čas vedl, ale mezi roky 1430 až 1440 ji i s domem prodali. Podobná postavení a funkce v městském společenství, jako zmínění Florentští, zastávali zpravidla i jejich následovníci v pozdějších dobách a v jiných našich městech.

   K tradici Angelovy lékárny se dnes hlásí lékárna U zlaté koruny (zřízena r. 1554), na Malém náměstí 13, kterou sem zrohového domu č. 15 (do Karlovy ulice) přenesl a dal nově zařídit v klasicizujícím slohu v letech 1887 až 1890 lékárník PhMr. František Schnöbling. Barokní mobiliář lékárny z předchozího stanoviště věnoval Národnímu muzeu, kde je uložen doposud.

Roh budovy, kde je lékárna U zlaté koruny

Emblém lékárny U zlaté koruny, jejímž majitelem byl F. Schnöbling

Jedna z prvních chemických laboratoří…

 Ve 14. století měla lékárnu také další česká a moravská města. V letech 1320–1322 Litoměřice, od roku 1342 do konce století působilo v Brně dokonce šest lékárníků, v Olomouci pracoval v letech 1366–1371 apotékář Ondřej, v Litomyšli v roce 1383 Ludwig Frölich.

Zásadní význam pro zkvalitnění profesní úrovně lékárenství v evropských zemích i u nás měly univerzity. Hned od svého založení v roce 1348 Univerzita Karlova ovlivňovala a pod svou ochranu zahrnula pražské, postupem doby i mimopražské lékárníky. Proto pak majitelé nesměli vést lékárny v Praze bez aprobace a dohledu rektora, později (po r. 1651) bez přísné zkoušky a diplomu z lékařské fakulty. Avšak na Moravě a ve Slezsku nebyla univerzita, proto měli dohled nad lékárnami městští radní.

   Mezi lety 1335–1350 potvrdil Karel IV. Vratislavi – hlavnímu městu Slezska, tehdy jedné ze zemí Koruny české, Řád pro lékaře, lékárníky a ran-hojiče. Obsahoval ceny léčiv a přípravků vybraných hlavně z Antidotaria Nicolaova. Dále zdravotníkům vymezoval, podle vzoru medicinálního řádu Fridricha II. z počátku 13. století, předpoklady pro výkon povolání, jejich povinnosti a uváděl zákazy – lékař a ranhojič nesměl vlastnit lékárnu, s lékárníkem se nemohl domlouvat na zisku na úkor pacienta, lékárník nesměl léčit a lékárny bylo nutno jednou měsíčně kontrolovat.

V polovině 14. století vznikl také zdravotní řád pro lékaře a lékárníky města Brna, z něhož se však zachoval jen rukopisný zlomek. Obsahoval podobná ustanovení jako vratislavský řád, např. profesní přísahu a tresty za její porušení, nutnost vizitace lékáren radou, veřejné spálení zjištěných nekvalitních léčiv, ochranu před fušery apod. Uvedená ustanovení svědčí o tom, že města přikládala lékárníkům důležitou roli v péči o zdraví lidí, zvláště v období morové epidemie, která se přehnala Evropou v letech 1348–1352.

V 15. století se síť lékáren v Českých zemích rozrůstala, přestože během husitských válek řada klášterních a zřejmě i veřejných lékáren zanikla. Přes-to se do konce století lékárny rozšířily do dalších významnějších měst. Po roce 1450 měla dvě lékárny Kutná Hora, jednu Vysoké Mýto, před rokem 1498 také Cheb a koncem století i Jindřichův Hradec. V Prostějově sloužil nemocným v roce 1493 „apotečník“ Václav. V Praze bylo před rokem 1436 již pět lékáren. Nové Město mělo od roku 1411 apotékáře Rudolfa, na Malé Straně je zaznamenán k r. 1488 lékárník Bartholomeus. Od jeho lékárny odvozuje svůj původ dosud fungující lékárna U černého orla. Několik jejích majitelů získalo v 16. až 18. století titul královského českého lékárníka. Uváděná data dokládající existenci lékáren jsou dosud nejstaršími známými a doloženými údaji. Ve venkovských městech byly tehdy lékárny ještě zvláštností, léčiva tam na jarmarky dováželi „lantfareři“, nebo je poskytovali ranhojiči, bradýři, lazebníci.

Naši lékárníci znali a používali i soudobou evropskou odbornou literaturu. Mezi jinými receptáře Antidotarium Nicolaovo s galénovskou recepturou a Pseudo-Mesueovo, vzniklé asi v Bologni koncem 13. století, s recepturou arabskou, a též příručky, např. od Saladina Ferro z Ascoli Compendium aromatariorum (Příručka lékárníků) napsané v polovině století, prvně vytištěné r. 1488. Je to učebnice obsahující vše, co měl znát lékárník z teorie, praxe a etiky svého povolání. Dává nám nahlédnout do života lékárny, její prostorové dispozice, do znalostí a pracovní aktivity lékárníka.

Saladin uvádí, že úkolem lékárníka je léčiva roztírati, čistiti, „infundovati“ (vyráběti nálevy), vařiti, destilovati, dobře je zpracovávati do pří-pravků a ty správně uchovávati. Musí při tom znát latinsky, aby rozuměl na-řízením lékařských předpisů, antidotarií a lékařskému vědění.

Zmiňuje se též o jeho charakterových vlastnostech a dalších profesionálních povinnostech, když říká: „… aromatářem (lékárníkem) nesmí být ani chlapec, ani příliš mladý jinoch, ani nadutec, ani marnivec nebo člověk ženám a pošetilostem oddaný. Nechť vystříhá se hry a pití, ať je pilný, umír-něný, laskavý a počestný boje se Boha a vlastního svědomí.

Budiž také řádně vyučen a zkušený ve svém umění, nikoli nováček a ne-vzdělanec, ježto jest mu zacházeti s lidským životem, jenž ze všech pozemských věcí jest nejdražším. Nebudiž ani chtivý, ani lakotný, ani výstřední milovník peněz. Nechť neprodává nic dráže než má právo žádati, vždyť je lepší spravedlivý přiměřený výdělek, než veliký, vydřený na chudých a provázený jejich kletbou.

Budiž aromatář spolehlivý, rozmyslný a vážný, svědomitý, aby ničeho ne podnikal proti svému svědomí a cti lékařově. Aby nevydával abortiva, jedovaté nápoje, aby sirupy vyráběl z cukru a ne z medu, aby bez vědomí lékaře nezaměňoval léčiva. Nechť odstraní věci, jež zestárly a účinnosti pozbyly. Ať neukládá vlhké byliny nebo kořeny, ježto postupem času hnijí. Též se sluší, aby aromatář rozpoznával správně, chutí i čichem, všechna simplicia (léčiva).

V případě, že by některý mladý a nezkušený lékař chtěl sestrojiti hrozné a nepříjemné léky, tehdy sám aroma-tář ať tomu nedopustí a řekne lékaři, aby volil příjemnější a lepší. Konečně je aromatář povinen oženiti se ve svém mládí, neboť učiní-li tak, zkrotne jeho mladost a bude kliden, mírný a počestný, a hově stále své mužnosti spíše ve své manželce najde potěšení a tak rozkoš přispěje k zdokonalení jeho díla.“

V těchto požadavcích se ozývají zásady arabské lékárenské deontologie. Nelze o nich říci, že cestou staletími k dnešku ztratily něco na své platnosti a aktuálnosti.

Čeští lékárníci nezaostávali v přejímání nových spisů z italského lékárenství. O tom svědčí překlad díla italského lékaře Quirica de Augustis Lumen apothecariorum z roku 1491 do češtiny. Již r. 1496 tak učinil lékař a lékárník Matěj z Mýta pod názvem Světlo apatekářův. Přesto, že se spis dochoval jen v rukopise a tiskem ho vydal teprve v letech 1922–1926 PhMr. Emil Šedivý, je to zároveň prvé ucelené a rozsáhlé dílo české lékárnické literatury, časný doklad, že farmacie jako nauka se dá pěstovat nejen v řečtině a latině, ale i česky. Je studnicí českého odborného názvosloví i ukázkou souboru léčiv, receptů, výrobních pomůcek a technologie přípravků, běžných v lékárnách v 15. i 16. století.

Sv. Roch býval ochráncem proti moru. Tato dřevěná socha vysoká 165 cm vznikla kolem roku 1700, pochází z Lounska a je vystavena v Národním muzeu v Praze v expozici historických lékáren.

▲ Zpět na obsah ▲