V 16. století se lékáren dotklo několik zákonných opatření vydávaných jednotlivými vrchnostmi, panovníkem, zemskými stavovskými sněmy, královskými městy a církevní vrchností.

   Panovnický původ měly policejní řády Ferdinanda I. z r. 1542 a 1552, Rudolfa II. z r. 1578 a 1605. Vždy se v nich nařizovaly pravidelné vizitace, tj. prohlídky lékáren komisí z členů městských rad a lékaře. Měly zajistit, aby byla v lékárnách dobrá léčiva, nepředražovaly se ceny přípravků a lékárníci přísahou potvrdili své vzdělání a řádné plnění povinností. Rudolfův řád zavedl v roce 1605 pro lepší dohled na chod lékáren „pořádek apatekářský“, tedy jakýsi cech. Každým rokem měli být radou do jeho čela nařizováni dva starší lékárníci, kteří se měli též podílet na kontrole lékáren. Za zjištěné přestupky byli lékárníci trestáni. Komise sestavená ze dvou městských radních a dvou lékařů měla zjišťovat nákupní a prodejní ceny věcí apotékářských a podle nich stanovit lékárníkům ceník léčiv. Tyto sazby bývaly zprvu jen rukopisné, později vycházely tiskem podle potřeby a od konce 19. století pravidelně každým rokem.

   Lékárnický pořádek je počátkem samosprávné povinné organizace majitelů lékáren, v letech 1773–1950 Grémií lékárníků, v jejichž šlépějích kráčí od roku 1991 Česká lékárnická komora. Bylo v zájmu vrchnosti, aby povinností těchto zdravotnických korporací bylo, a v podstatě dosud je, dbát na dobrou profesní práci lékáren, tedy na odpovídající vybavení, kvalitní léčiva, správné ceny dle sazeb, dostatek potřebné odborné literatury apod. Měly dohlížet na chování tovaryšů, na výchovu učňů a zkoušet je, podílet se na vizitacích lékáren a vyslovovat různá dobrozdání.

Řád apatékářský A. Zalužanského

Již na konci 16. století vznikl díky výzvě rady Starého Města pražského nový řád pro lékárníky. Sepsal jej a roku 1592 vydal tiskem profesor pražské univerzity a lékárník v Karolinu MedDr. Adam Zalužanský ze Zalužan – „Řád apathekářský: kterýž by při prodaji všelijakých lékařství, jak v těchto slavných Městech Pražských, tak také i jiných, v Království Českém držán a zachováván býti měl…“

Byl to nejen řád cenový, první známá tištěná lékárenská sazba v Čechách, podle níž pražská lékařská fakulta vydávala sazby v letech 1659, 1699, 1708, a 1736, ale také jakýsi řád provozní. Kladl důraz na pravidelné vizitace lékáren, vypočítával povinnosti lékárnických osob – učedníka, tovaryše a mistra, patrona, který lékárně vládl. Stanovil předpoklady a předběžné vzdělání potřebné pro práci v lékárně, probíral vybavení lékáren a připomínal nutnost mít při nich zahradu léčivých rostlin. V řádu se též připomínala povinnost uchovávat uzavřeně velmi silně účinná léčiva – venena, odděleně středně silně účinná nebo pachem a jinými vlastnostmi charakteristická léčiva – separanda. Při výrobě léčivých přípravků autor upozornil na zásady signování, tj. označování zásobnic jménem obsahu, datem přípravy a záznamem o přípravě do elaborační knihy. Radil správný způsob výdeje léčivých přípravků – ochotně, rychle a bezpečně, a to při stálé denní, tak i noční službě. To vše jsou v lékárenství dodnes aktuální a dodržované zásady. Bohužel však tato pravidla neplatí pro zakázané prodávání léčiv laiky a nepřípustné zřizování lékáren nad potřebný po-čet. Zalužanský se tehdy domníval, že nadbytečné lékárny nemají odbyt, léčiva se jim proto kazí, a tak lidem více škodí než pomáhají. Dnes je kvalita léčivých pří-pravků zabezpečena.

Lékárník na mědirytině z konce 17. století

Koncem 16. století začaly ovlivňovat zdravotnictví jednotlivých zemí Koruny České také samosprávné zemské stavovské sněmy. Ustanovovaly a platily stavovské zemské lékaře, kteří měli dozírat na zdravotnictví v krajích a zasahovat proti epidemiím. V boji s nimi hráli důležitou úlohu i lékárníci, kteří zasedali ve zvláštních protimorových komisích, lékárny zaopatřili dostatkem protimorových léčiv a zintenzívnili službu. Na Moravě byl stavovský zemský lékař jmenován roku 1565, v Čechách roku 1585. Také města si podobně sjednávala své úřední městské lékaře – fyziky. Těmito opatřeními se formovalo tzv. veřejné zdravotnictví a směřovalo se k jeho centralistickému řízení v polovině 18. století.

Poradní funkci ve věcech lékárnických měli tehdy v Čechách „královští čeští lékárníci“ (až do r. 1857), na Moravě v Brně a Olomouci v letech 1736–1859 „stavovští zemští lékárníci“.

Ve dvacátých letech 17. století vznikaly lékárny v dalších městech, např. kolem roku 1600 v Pelhřimově (U černého orla), ve Veselí na Moravě, Třebíči, r. 1602 v Třeboni a v Přerově, r. 1603 v Českých Budějovicích (druhá), r. 1614 v České Lípě, v roce 1617 v Chomutově také U černého orla, zřejmě v roce 1618 v Broumově, r. 1620 v Teplicích v Čechách a v Jáchymově.

Ale politické události během třicetileté války měly za následek nepříznivé dopady na lékárenství. Vítězství habsburské katolické strany dalo panovníkům možnost prosazovat svou centralizační absolutistickou vůli a v protireformačním tažení postihovat nekatolíky a preferovat církevní řády, včetně jejich lékáren. Města zchudla, proto některé lékárny zanikly, jiné byly zničeny. Hlavně po roce 1627 opouštěli nekatoličtí lékárníci zemi a jejich majetek byl zabavován, ale ne vždy zanikla i lékárna. Pro svou víru odešli lékárníci např. z České Lípy, z Prahy, Litoměřic, Žatce, Slavkova v Čechách, Nymburka a z Uherského Brodu. Zcela zanikly lékárny českých bratří ve Fulneku, Ivančicích, Lipníku, Přerově, Slavkově na Moravě a Velkém Meziříčí. Do opuštěných lékáren přišlo mnoho lékárníků z rakouských a německých zemí a česky psaná farmaceutická literatura se omezila více méně na latinsko-německo-české sazby léčiv.

Přes nepříznivý vývoj ale máme zprávy o vzniku nebo existenci lékáren v dalších městech, např. k roku 1624 v Náchodě, r. 1630 v Soběslavi, r. 1632 ve Strakonicích, r. 1640 ve Slaném, r. 1642 v Novém Jičíně. Z doby po ukončení války jsou údaje o lékárnách: v Mikulově U černého orla v letech 1645–1646 a před rokem 1668 U zlaté koruny, v roce 1650 v Opavě U bílého anděla, r. 1650 v Liberci a v Kadani, o čtyři roky později v Trutnově. V roce 1655 byla zří-zena zámecká lékárna v Hodoníně, v roce 1660 byla otevřena lékárna v Litoměřicích, r. 1670 v Novém Byd-žově, r. 1672 v Lipníku, rok na to v Čáslavi, r. 1675 v Jičíně a zámecká ve Ždánicích na Moravě. Před rokem 1680 měl lékárnu Tábor, r. 1680 Kolín a Písek, r. 1681 Jaro-měř, r. 1684 byla lékárna v Uherském Hradišti, která ustala v činnosti kolem roku 1720. V roce 1688 je známa lékárna ve Slavonicích, r. 1690 v Hranicích, r. 1693 v Mělníku, před rokem 1694 zámecká lékárna v Moravském Krumlově, r. 1695 v Příbrami, r. 1696 v Lysé nad Labem, v témže roce fungovala lékárna U bílého jednorožce v Táboře a další v Oseku. Vrchnostenské lékárny existovaly též na zámku v Dobrovici u Mladé Boleslavi (začátkem 17. století), v České Lípě (r. 1629) a na konci 17. století v Rumburku.

Pražští lékárníci se museli tehdy bránit proti nekalé soutěži pokoutních prodavačů léčivých přípravků, kupců, velkoobchodníků a řádových lékáren a chtěli zabránit vzniku nových lékáren. Potřebovali si zajistit stálý počet devíti lékáren v pražském trojměstí – pět na Starém Městě, tři na Malé Straně a jednu na Novém Městě. Proto požádali roku 1652 krále Ferdinanda III., aby jim garantoval panovnickým privilegiem ochranu a tyto požadavky. V privilegiu, jehož text se zachoval v rukopise a které nebylo, jak se zdá, právoplatně vydáno, se mimo jiné pro vznik nové další lékárny vyžadoval souhlas panovníka, lékárny se měly podrobovat vizitacím a ustanovením sazby, při výrobě se řídit lékařským předpisem nebo Augsburským či jiným lékopisem, kupcům byl dovolen prodej jen ve velkém a řádovým lékárnám byl zapovězen výdej přípravků světským osobám.

Platné privilegium udělil pražským lékárníkům až Leopold I. dne 7. 9. 1671. Neobsahovalo ustanovení o vymezeném počtu lékáren, vznik nové lékárny však vyžadoval souhlas krále. Význam pražské lékařské fakulty jako vrcholné zdravotnické instituce v zemi byl zvýrazněn jejím právem přezkoumat odborné předpoklady kandidáta na vedení lékárny formou povinné zkoušky. Při-sedali při ní dva měšťanští lékárníci, zkoušený musel předložit doklady o manželském původu a své učební době a lékárenské praxi.

Lékařská fakulta měla též právo dohlížet na provoz lékáren a stanovovat sazby léčiv. Vývojově podstatné je ustanovení, v kterém se praví, aby lékárník nebo jeho pomocník nekupovali chemická léčiva od neznámých osob, ale připravovali je sami. Je to důkaz, že přibližně v letech 1652–1671 se také v naší receptuře a terapii, a tím i v lékárenské laboratorní praxi, prosadila chemiatrická léčiva. V Zalužanského sazbě z r. 1592 najdeme 25 léčiv chemického původu, v lékárenské sazbě z roku 1659 bylo uvedeno 59 chemických léčiv, v sazbě z r. 1699 je zaneseno již 84 těchto léčiv.

Leopoldovo privilegium bylo potvrzeno Marií Terezií v roce 1748 a Františkem I. v roce 1793.

   Církevní lékárny, jak jsme se již zmínili, byly trnem v oku civilním, neboť nabízely své služby mimo klášter. Měšťanští lékárníci v Praze, Brně, Olomouci, Opavě a Znojmě se konkurenci klášterních lékáren dlouho marně bránili, až teprve Marie Terezie začala jejich výdej léků veřejnosti omezovat. V roce 1747 jim na Moravě zakázala prodej, rok na to v Čechách a v roce 1750 v místech, kde byla veřejná lékárna. Klášterní lékárny  potom mohly jen vydávat léčivé přípravky zdarma chudým a na venkově směly prodávat pouze nejbližšímu okolí. Klášterní lékárník musel složit profesní přísahu a podrobovat se pravidelným vizitacím úředních lékařů. V roce 1770 měly být všechny klášterní lékárny tam, kde existuje veřejná měšťanská lékárna, zcela zrušeny. Výjimkou byly jen lékárny alžbětinek a milosrdných bratří, které směly pracovat, ale jen pro své ústavní nemocnice. Lékárny milosrdných bratří pak postupně získávaly právo výdeje na veřejnost, neboť z výnosu dotovaly své nemocnice a hospitály a šetřily tak státu výdaje na péči o chudé a nemocné. Jezuitský řád byl roku 1773 rozpuštěn a vybavení lékáren přecházelo koupí do vlastnictví civilních lékárníků, podobně jako v době sekularizace klášterů ostatních řádů v letech 1781–1786.

 Titulní list Leopoldova privilegia

V 18. století se síť civilních lékáren dále rozšiřovala, nyní i do poddanských měst. Nebyla ještě zcela ustálená, protože některé lékárny přestaly na čas fungovat, stěhovaly se do jiných míst nebo zanikaly. V Čechách jsme podle ne vždy přesných údajů Lékárnické ročenky 1938 napočítali 79 lékáren s datem vzniku v tomto století. Na Moravě a ve Slezsku bylo podle stejného pramene 32 civilních a 3 klášterní lékárny. Ve štítech domů vévodila zvířata, jejichž výčet je víc než zajímavý: 26 orlů, z toho 16 černých, 5 zlatých, 4 orlové bez přívlastku, 1 říšský, 13 lvů, z nichž bylo 9 zlatých, 3 bílí a 1 modrý, 4 zlatí jeleni, 3 jednorožci, z toho 2 bílí a 1 zlatý, 2 pelikáni, zlatý a bílý, 1 bílý čáp, 1 zlatý had, 1 červený rak. Pod štítem U zlaté koruny se vstupovalo do devíti lékáren,  anděl ve štítu vítal pacienty sedmi lékáren, šestkrát byl bílý a jednou zlatý. Ojediněle se vyskytl štít U Jitřenky, U mouřenína, U zlaté číše, dvakrát U zlatého slunce, U milosrdného samaritána, několik lékáren mělo v názvu náboženské symboly, Salvátora, Sv. Trojici aj. V le-tech 1950–1990 byly tyto osobité štíty nahrazeny evidenčními čísly, ale po roce 1990 se opět obnovovaly v pestré škále více či méně nápaditého označení.

Vraťme se však zpět do uplynulých století. Základním sloupem nově a jednotně organizovaného zdravotnictví se v 18. století stal „všeobecný medicinální řád“ – Ge-neral-Medicinal-Ordnung, zákon publikovaný v Markrabství moravském 15. 12. 1752 a v Království českém a vévodství slezském o půl roku později. V něm se ří-zení zdravotnictví vyjímá z pravomoci šlechtických a městských vrchností a osamostatňuje se. Nejvyšším

 úřadem se stala dvorská zdravotní deputace ve Vídni a v Čechách zemská medicinální a sanitní komise. Její  předseda se zodpovídal nejvyššímu správnímu úřadu v zemi, rozhodoval v osobních záležitostech zdravotníků, stanovoval ceny léčiv, vystupoval proti šarlatánům. Byla mu podřízena lékařská fakulta jako jeho poradní orgán. Na Moravě se na řízení podílela zemská “ zdravotní komise a pět krajských zdravotních komisí, ve  Slezsku zdravotní komise a tři zemští fyzikové.

 Všeobecný medicinální řád zdůraznil jako předpoklad pro vedení lékárny povinnost zkoušky před lékařskou fakultou, resp. zemskou či krajskou zdravotní komisí, a složení profesní přísahy. Svolení ke zřízení nové lékárny si vyhradil stát a bezprostřední povolení udělovaly zemské úřady. Stát tímto řádem převzal nejen centrální řízení zdravotnictví, ale také odpovědnost za zdraví svého obyvatelstva.

Reforma se dotkla i systému měr a vah. Roku 1761 byla pro lékárny a recepturu zavedena vídeňská medicinální libra (libra medicinalis ponderis Viennensis). Libra odpovídala 420 g, dělila se na 12 uncí asi po 35 g, nebo 96 drachem asi po 4,4 g, či 288 skrupulů asi po 1,5 g nebo 5760 gránů asi po 0,1 g. Tento duodecimální hmotnostní systém u nás platil přibližně do let 1871–1876, kdy jej vystřídal systém decimální.

Centralizaci zdravotnictví dokončil „generální zdravotní normativ“ – Generale normativum in re sanitatis. Tento zákon vydaný ve Vídni 2. 1. 1770 a publikovaný též v Uhrách, spolu se dvěma dodatky z r. 1773, sjednotil řízení zdravotnictví včetně lékárnictví již v celé rozsáhlé monarchii.

Na bývalém Klášterním náměstí (dnes Mikuláše z Husi) v Táboře sloužila lékárna přibližně od druhé poloviny 17. století

Stojanové české váhy s rovnoramenným vahadlem, nejčastěji používané v lékárnách i laboratořích; z konce 19. století

V prvé části upravoval náplně práce jednotlivým kategoriím zdravotníků. Určoval úkoly nezávislým zdravotním komisím, které však v letech 1774 až 1776 svou samostatnost ztratily a jejich funkce převzaly správní úřady – dvorské kanceláře ve Vídni, zemské a krajské úřady. Připojená instrukce pro lékárníky obsahovala předpisy o výchově učňů (tironů), jakýsi provozní řád lékáren a text profesní lékárnické přísahy. Tato instrukce platila s různými úpravami (r. 1808, 1870) až do konce roku 1949. Druhá část generálního normativu obsahovala předpisy k zabezpečení hraničních oblastí monarchie s Tureckem proti šíření epidemií.

Tento zákon byl prvním moderním všeobecným zdravotnickým zákonem, nahrazeným v Rakousku až roku 1870 a v Uhrách r. 1876. Nastartoval významné změny i v oblasti farmacie.

Pro všechny lékárníky a provizory (vedoucí lékárníky) zavedl povinnou magisterskou zkoušku na některé z lékařských fakult v monarchii. Rozdílná úroveň zkoušených vedla k zavedení jednotného a povinného jednoletého studia farmacie lékárnických pomocníků na lékařských fakultách od roku 1804 v Rakousku a o dva roky později v Uhrách. To také znamenalo diferenciaci výukové funkce lékáren a počátek nového farmaceutického odvětví – školství.

   Generální normativ ovlivnil způsob zřizování lékáren a udělování koncese k provozování lékáren státem. V letech 1775–1820 se podle koncese vyhranily, a až do roku 1949 tak byly posuzovány, dva typy veřejných lékáren.

Byly to lékárny s reálným právem nezávislým na osobě, tzn., že je mohl vlastnit i laik, ale provozovat jen farmaceut. Lékárny s reálným právem radikovaným, tj. vázaným na pozemek a dům, mohly být prodány nebo děděny jedině s nimi; ty s reálným právem neradikovaným byly volně prodejné.

Druhým typem byly lékárny s osobním právem udělovaným od r. 1820 vždy znovu jen osobě s předepsaným farmaceutickým vzděláním a praxí, která musela lékárnu též osobně vést (tzv. čistá osobní koncese). Koncese měla končit vzdáním se práva nebo smrtí koncesionáře; avšak po určitou dobu mohla být lékárna na původní koncesi provozována provizorem nebo nájemcem na účet vdovy.

Podmínky pro zřizování lékáren a udělování koncesí a vedení lékáren upřesnil a různé druhy lékáren (veřejné a filiální, domácích lékařů, zvěrolékařů a příruční lékárny ústavní, včetně vojenských) charakterizoval zákon o úpravě lékárnictví (r. 1907), který platil až do roku 1949, do vydání zákona o výrobě a distribuci léčiv. Dodatek k zákonu z roku 1773 zřídil v krajích grémia lékárníků, jež nahradila předcházející kolegia. Členství v nich bylo povinné pro majitele lékáren, pak i pro nájemce Josef Dittrich a samostatné provizory. Poněvadž jich tehdy bylo ještě málo, mohli se scházet v hlavním městě. Tvořili tak prakticky jedno (zvané hlavní) grémium zemské. Později byla vytvořena v Čechách (r. 1833) i na Moravě (r. 1835) tzv. filiální grémia v krajích, hlavní grémia po roce 1848 vznikla v Praze, Brně, Olomouci a Opavě. Jejich úkolem bylo opět dohlížet na výchovu učňů (tironů), zkoušet je a vydávat jim tirocinální vysvědčení, dozírat na správný výkon lékárenské služby svých kongremiálů, účastnit se vizitací lékáren, vyslovovat se k sazbám léčiv apod.