Od konce 18. století se šířil obchod s tzv. arkány, což byly přípravky, jejichž způsob výroby a složení se tajilo, proto se jim říkalo „tajné speciality“. Vět-šinou byly vyráběny spíše pro zisk než pro léčebný užitek. Poškozovaly pacienta, lékaře i lékárníky, proto stát nakonec proti nim zakročil a v letech 1883–1901, a ještě v roce 1926, zavedl pro všechny léčivé speciality (tedy i pro ty solidní) tzv. registrační řízení. Výrobce musel předložit vzorek léčivého přípravku, obalu a informačních příloh, udat složení, kontrolní metodiku a návrh ceny. Pokud nový výrobek kvalitou vyhověl, přinášel-li zlepšení stability, vzhledu, chuti a způsobu aplikace, povolilo ministerstvo vnitra (do r. 1918, potom ministerstvo zdravotnictví) přípravek k všeobecnému prodeji. Je neuvěřitelné, že v letech 1895–1914 bylo 75 % těchto u nás povolených specialit vyrobeno v lékárenských laboratořích.

Další problém, který se dotýkal hospodářské stránky lékáren, byl velkoobchod s léčivy. Již dříve měli materialisté opakovaně zakázáno prodávat v malém. Delimitace výrobního a prodejního oprávnění mezi materialisty, později tzv. velkodrogisty, byla provedena v roce l827 a 1829. Lékárníkům byla svěřena výhradní výroba přípravků na lékařský předpis a povolen prodej jen těch lé-čiv a přípravků, které jim byly z bezpečnostních a zdravotních důvodu svěřeny. Materialistům byl dovolen prodej ve velkém i v malém pouze těch surovin, které sloužily k technickým účelům nebo k výrobě léčivých přípravků. Povolení tohoto maloprodeje se zdůvodňovalo levnější cenou léčiv. Zákaz prodeje jiných vybraných léčiv však materialisté přestávali dodržovat, a to znamenalo narušení prodejního monopolu lékáren a po zavedení živnostenské svobody živnostenským řádem z r. 1859 i vznik sítě malodrogerií, někdy neoprávněně označovaných jako medicinální. Oprávnění k prodeji byla znovu vymezena roku 1883 a upřesněna r. 1886. Drogisté pak mohli prodávat přípravky dietické, kosmetické, zubní, obvazové a chirurgické, minerální vody a 51 léčivých rostlinných drog. Ale lékárnici a jejich organizace a drogisté a jejich korporace spolu vedli spory až do roku 1950, kdy byla léčiva svěřena lékárnám. (Po roce 1990 se ona vymezení uvolnila).

Licí dřevěná forma na čípky

Účet lékárny U zlaté koruny v Uherském Hradišti

Lékárna U zlatého jelena v Praze se podle dochovaných zápisů datuje k roku 1442. „Zakladatelem byl pravděpodobně apotekář Michal, který téhož roku koupil dům čp. 383 na Starém městě pražském v dnešní ulici Na Můstku. Tento dům byl původně malý klášter, který zrušen, sloužil za městskou rychtu. Vedle tohoto kláštera stála ve 14. století kaple, která byla rovněž přestavěna a sloužila za průchod (který byl pravděpodobně i městskou branou) do pozdější Provaznické ulice. Ještě dnes jsou vidět až 3 m široké zdi do sebe vestavěné, s klenbami, což kdysi bylo společné oběma těmto budovám. Vedle kaple vznikla jakási tmavá kobka (dnes je v ní zřízena laboratoř Hynkovy lékárny), která sloužila za vězení. O tom svědčí i úzká chodbička před nízkými dveřmi kobky, kterou procházela stráž. V této kobce, sloužící současně za mučírnu, byl prý vězněn sv. Jan z Nepomuku. Přes to, že dosud není historicky ověřena, dodnes tato legenda v ústním podání trvá. Později sloužila tato kobka za ložnici

   Revoluce v roce 1848, zaměřená proti feudálnímu zřízení, byla v Rakousku a Českých zemích potlačena, přesto však přinesla zrušení roboty a poddanství, novou ústavu a s ní i nové politicko-správní uspořádání monarchie. Centrální výkonnou moc měla ústřední vláda ve Vídni, řízení zdravotnictví bylo svěřeno v roce 1850 ministru vnitra a jeho úřadu. Země byly rozděleny na kraje a na okresní hejtmanství. Pro rozhodování o záležitostech zdravotnických měly úřady poradní sbory: ministerstvo nejvyšší zdravotní radu, zemské úřady zemskou zdravotní radu (od 1870 mohli být mimořádnými členy i lékárníci), při okresech a samostatných městských magistrátech fungoval okresní lékař nebo městský fyzik. Rozhodovali o vě-cech lékárenských, o koncesích, prováděli dohled a kontrolu. Rok 1861 přinesl další modernizaci – konstituční monarchii – a v roce 1867 zákony spolkový a shromažďovací umožnily svobodnější spolčování a nová prosincová říšská ústava zaručovala svobodu osobní, vyznání, zaměstnání, stěhování, vědeckého bádání, tisku. Tím se vytvořily příznivé podmínky pro vznik nejrůznějších, tedy i farmaceutických spolků a jejich tiskových orgánů, časopisů a věstníků. Byl umožněn např. i rozvoj sdružení zaměstnaných lékárníků a jejich sociálního hnutí za zkrácení dlouhé pracovní doby (od 6 do 22 hodin, od r. 1898 jen na deset hodin denně, osm hodin denně až od r. 1918). V roce 1910 trvala týdenní pracovní doba kondicinujícího 87 a půl hodiny. Pro zajímavost uvádíme, že první den sloužil od 8 do 21 hodin, druhý den také (každý den se dvěma jedenapůlhodinovými přestávkami). Třetí den pracoval od 8 do 13 hodin, čtvrtý a pátý den podobně jako první a druhý. Šestý den měl volno a sedmý den pracoval od 8 do 24 hodin (to je 16 hodin!) s polední pauzou.

Zaměstnaní lékárníci bojovali také za zvýšení platů, které závisely na vzájemné dohodě majitele a zaměstnance, za poskytnutí lepších bytů, než byly často ne zcela uspokojivé inspekční pokoje lékáren. V letech 1870–1900 byla průměrná měsíční mzda magistra mezi 55 až 80 zlatými, tj. zhruba 110 až 160 K. V roce 1908 činil průměrný měsíční plat ve Vídni 285 K, v Dolním Rakousku 246 K, ve Slezsku 243 K, na Moravě 229 K a nejhorší byl v Čechách – 225 K. Starším magistrům majitelé lékáren platy snižovali pro údajnou nižší výkonnost. Proto se od roku 1908 zaměstnanecké spolky snažily o zavedení „Všeobecné platové pokladny“, do níž by zaměstnavatelé platili za každého zaměstnaného lékárníka průměrný plat, a ta by pak zaměstnaným vyplácela danou částku podle jejich služebních let, místa zaměstnání apod. Snaha o povinné zavedení platebny narazila zejména v Čechách na odpor a nebyla uzákoněna.

Skončila doba „patriarchálního lékárenství“, kdy patron lékárny byl jakýmsi otcem tironů a kondicinujících magistrů, a jejich vzájemný poměr se změnil na námezdní vztah se všemi průvodními jevy. V roce 1871 založili studenti farmacie a pražští magistři Spolek lé-kárníkův českých, aby mohli lépe hájit své sociální zájmy, ale již o čtyři roky později se změnil na stavovsky neutrální, odborně-vědeckou Farmaceutickou společnost v Praze, od r. 1899 na Českou lékárnickou společnost. Zasloužila se mimo jiné o vydávání českých periodik Kalendáře a Časopisu, v roce 1888 o zřízení „Tyronské školy“ pro lékárenské před studiem praktikující aspiranty a v roce 1899 o vydání Lékárnické učebnice.

Studentské a zaměstnanecké zájmy hájil až roku 1890 založený Klub českých farmaceutů, resp. v letech 1898–1905 Spolek českých lékárníků kondicinujících, na Moravě v letech 1905–1911 Spolek moravsko-slezských farmaceutů a poté v letech 1911 až 1921 Moravská organizace kondicinujících lékárníků.

Zájmy českých majitelů lékáren hájila od roku 1905 všemi prostředky Organisace českého lékárnictva pro Čechy, Moravu a Slezsko, od roku 1918 Svaz českého (1919–1939 československého) lékárnictva. Ty se pochopitelně střetávaly se spolky zaměstnanců. Hospodářské a národnostní zájmy německých lékárníků prosazoval v letech 1898–1919 Svaz německých lé-kárníků v Čechách se sídlem v Liberci.

V secesním domě ve Frenštátě pod Radhoštěm byla umístěna  lékárna ještě kolem roku 1950

 Dittrichova lékárna v Praze v roce 1893

Ke konci 18. století používal vlastní mikroskop i lékárník v Přelouči

Lékárna na náměstí v Jirkově v roce 1883, těsně před přestavbou

Kondicinující byli nespokojeni i se stávajícím koncesním systémem lékárenství a z jejich středu vycházely návrhy na jeho reformu. Nespokojeni byli i někteří lékárníci. Navrhoval se systém svobodného podnikání a obchodu. Koncem 19. století byl odmítán se zdůvodněním, že lékárenství má vysloveně zdravotnické a nikoliv obchodní poslání. Navrhovalo se též vytvoření akciové společnosti, která by vykoupila lékárny a dále je provozovala (podobně se to realizovalo od r. 1873 ve Švédsku). Jiným řešením měla být „čistě osobní koncese“, neprodejná a neděditelná, reálné koncese měly být vykoupeny. Doporučováno bylo i združstevnění lékáren (r. 1899 a 1919). V evropském kontextu se i u nás koncem 19. století mnoho diskutovalo o zestátnění veřejného zdravotnictví a veterinární péče, včetně lékáren. Zdravotnické zákonodárství, založené na generálním normativu z roku 1770, bylo po stovce let postaveno na novém zákonu z 30. 4. 1870 o organizaci veřejné zdravotní služby. Z jeho ustanovení pak vycházela další zákonná opatření a také základní zákon farmaceutický – zákon z 18. 12. 1906 č. 5 říšského zákona z roku 1907 o úpravě lékárnictví. Oba byly nahrazeny v letech 1949–1951 socialistickými zákony.

Od osmdesátých let 19. století stále stoupal počet lidí, kteří mohli využívat služeb lékáren, neboť v továrně vyráběná syntetická léčiva byla levnější.Rovněž rozšiřující se dělnické úrazové a nemocenské pojištění, zavedené u nás v roce 1888, zpřístupňovalo pracujícím levnější léčebnou péči a léky. Farmacie mohla nyní společenskou potřebu léků uspokojovat ve větším měřítku než v předchozích obdobích, a tím rostl i rozsah a role lékáren.

Rozšiřovala se také síť veřejných lékáren. V roce 1830 jich bylo v Čechách 147, na Moravě a ve Slezsku 76, tzn. celkem 223 veřejných lékáren. V roce 1859 sloužilo pacientům celkem 341 lékáren, v roce 1900 již o 200 lékáren více.