Mladá Československá republika převzala po svém vzniku v roce 1918 model organizace našich lékáren, kterou jim v roce 1906 určil zákon č. 5 (říšského zákona 1907). Podle něj se dělily na tři druhy – lékárny veřejné, ústavní a lékárny domácích lékařů a zvěrolékařů; zvláštním typem byly lékárny vojenské.

Veřejné lékárny se mohly zřizovat jen v místě, kde provozoval praxi lékař, navíc se zřetelem na potřebu obyvatelstva, na jeho počet a životní poměry, na existující nemocnice a dobročinné ústavy, větší živnostenské a průmyslové podniky a na objem práce okolních lékáren. Nové lékárně měl být zajištěn obvod s 10 000 obyvateli. Zcela výjimečně mohla být při veřejné lékárně zřízena filiálka ve formě dočasné výdejny (dispensáře), nebo jako zařízení otevřené pravidelně po určité roční období například v lázních, tzv. lékárna sezonní.

Proti udělení nové koncese mohli vznést námitky majitelé okolních lékáren. Odvolání byla podávána téměř vždy a koncesní řízení proto trvala velmi dlouho, dokonce i několik let.

Před otevřením nové lékárny musel lékárník předložit diplom magistra farmacie (u absolventů do roku 1918 z univerzit z celé monarchie, po tomto datu jen z tuzemských), prokázat československé občanství, spolehlivost k provozování lékárny, tzn. zdravotní a duševní stav, a vykázat patnáctiletou praxi, tzv. kvindecenium, ve veřejné nebo ústavní lékárně. K udělení koncese pro vedení již provozované lékárny žádal zákon pouze pěti-letou odbornou činnost (kvinkvenium). Tato podmínka zvýhodňovala ekonomicky silnější magistry. Za udělení koncese se musel složit peněžní poplatek, jehož výši stanovil zákon podle počtu obyvatelstva ve městě. Poplatek se odevzdával do fondu určeného pro zaopatření kondicinujících lékárníků a jejich pozůstalých. Potom se nová lékárna musela otevřít do jednoho roku.

Zákon však nezrušil již dříve získaná práva na lékárny reálné, tj. volně prodejné a radikované. Oba typy mohl koupit kdokoli, ale provozovat je mohl jen oprávněný magistr nájemce či provizor. Radikované lékárny byly vázány stanovištěm na určitý dům a v pozemkové knize musely být zaneseny jako nedělitelná součást domu, lékárny volně prodejné mohly být převáděny mezi majiteli, nebyly však povoleny výslovně jako osobní koncese a nebyly vázány na dům.

  Ústavní, později nemocniční lékárny byly pokračovatelkami staleté tradice klášterních lékáren. Služby poskytovaly jen „svým“ pacientům. Často vznikaly z pří-ručních domácích lékáren při sociálních ústavech či jiných zdravotnických zařízeních, nezřídka církevních. Ústavní lékárny mohly podle paragrafu 35 lékárnického zákona provozovat léčebné a humanitní ústavy, výjimečně i nemocenské pokladny a jejich svazy, vždy však na základě slyšení u Zemské zdravotní rady. Nesměly zakládat sklady léků, byly povinny objednávat je z veřejných lékáren.

Lékárna v Litomyšli

Příbramská lékárna v roce 1905

 

Čekárna ústavní lékárny Jedličkova sanatoria v Praze

Brněnská lékárna v Křenové ulici č. 2 na počátku 20. století

Řídit ústavní lékárnu mohl jen kvalifikovaný, úředně potvrzený, odpovědný správce. Pro její provoz, zařízení,

vybavení apod. platily obdobné předpisy jako pro veřejné lékárny. Ústavní lékárny byly však považovány za méně odborně fundovaná pracoviště, a nesměly tudíž školit budoucí lékárníky, ačkoliv někteří venkovští lékárníci nemohli svým svěřencům dát ani polovinu dovedností, které ústavní lékárny znaly.

V roce 1922 u nás sloužilo pacientům sedm ústavních lékáren, čtyři v Praze, dvě v Brně a jedna v Opavě. Druhá světová válka pozdvihla jejich úroveň i pravomoci a stoupající standard si tyto lékárny zachovaly i po roce 1948.

Třetí typ – lékárny domácí – byly určeny pro lékaře a veterináře, kteří měli povinnost vést svou lékárnu sami bez pomocných sil a odebírat léky ve veřejné lékárně. Mohly být zřizovány jen v místech, kde nebyla veřejná lékárna, a to pouze se souhlasem zemské správy politické a grémia lékárníků. Podléhaly vizitacím, nesměly se v nich prodávat léky, ale lékař z nich mohl vydat přípravky a zároveň musel vystavit ztaxovaný recept (s rozpisem cen).

Tyto lékárny byly příčinou častých nářků ze strany lékárníků, kteří jim vyčítali výdej přípravků bez signatur a receptů a odběr léčiv z velkoobchodu nebo přímo od výrobců. Někteří lékaři posílali své pacienty pro léčivé přípravky do drogerií, kde byly sice levnější, ale většinou méně kvalitní, což bývalo dalším terčem kritiky.

Zvláštním druhem domácích lékáren byly příruční lékárničky, které obsahovaly soubor nejnutnějších přípravků potřebných k léčebnému zákroku při náhlých a životu nebezpečných onemocněních. Ty používali lékaři a ranhojiči na venkově, kde nebyla veřejná lékárna. Také podléhaly vizitacím.