V lékárnách byli zaměstnáni majitelé, nájemci a kondicinující magistři, mezi něž patřili i provizoři – lékárníci s nejméně pětiletou praxí, zodpovědní za provoz lékárny.

Lékárníkem se mohl nazývat jen magistr farmacie a zároveň majitel lékárny. Správci (provizorovi) tento titul nepříslušel, proto někdy docházelo k paradoxním situacím. Na ministerstvu se dokonce objevila žádost, aby se používalo termínu „diplomovaný lékárník“ pro všechny zaměstnance pracující v lékárně.

Lékáren, které zaměstnávaly dva magistry a více, by-lo tehdy zhruba 10 %, s jedním kondicinujícím asi 50 % a ve zbývajících 40 % lékáren pracoval lékárník sám. Počet aspirantů, kteří v lékárně vykonávali povinnou praxi, nesměl přesáhnout počet zaměstnaných lékární-ů. V době první světové války však byly učiněny určité úlevy, kdy se zaměstnával i nekvalifikovaný personál.

Nadšení, které zde po vzniku státu panovalo, spojilo oba lékárnické stavy – kondicinující i majitele – k práci na reformě československé farmacie. V listopadu roku 1918 byl díky iniciativě redaktora Lékárnických Listů Mr. Bohumila Vospálka a za souhlasu Hlavního grémia lékárníků pro Čechy založen Spojený výbor lékárnických korporací (SVLK). Suploval lékárnickou komoru a na nějaký čas sdružil české i moravské farmaceuty.

Výbor pracoval na reformě sociální politiky a lékárnického stavu. Zastupoval ho na ministerstvu, kde se zasazoval především o zavedení osmihodinové pracovní doby, o zvýšení sazby a počtu lékáren, vznik penzijního farmaceutického ústavu, zavedení maturity, snížení ne-zaměstnanosti atd. Výbor chystal i vydávání společného časopisu všech korporací. Přestože si získal uznání a vážnost u úřadů, neměl výkonnou moc. Jednání mezi majiteli a kondicinujícími o uznání kratší pracovní doby a zvýšení platů skončilo nezdarem. Proto již po necelém roce odvolali kondicinující své zástupce z výboru a založili akční výbor a stávkový fond a nabádali zaměstnané magistry k přesné přípravě léků a jejich taxaci dle platných sazeb. Z toho je patrné, že snahy o vzájemnou spolupráci ve farmaceutickém stavu byly jen přechodným jevem, spojeným se vznikem nové republiky a projevy vlastenectví. Veškeré dohody ztroskotaly na neústupnosti majitelů lékáren a jejich požadavcích.

Nespokojenci s domácími poměry odcházeli do kondic v německých krajích, kde měli pro řádné spolupracovníky větší pochopení, a ti byli také lépe honorováni. Jiní odcházeli do drogérií.

Po válce ještě dlouhou dobu docházelo k využívání levnějších pracovních sil, a kondicinující proto vedli s lékárníky časté spory.

V mnoha lékárnách pracovali laboranti, kteří měli vykonávat těžší a pomocné práce. Často však pracovali u výdeje i u přípravy léčiv na předpis. Jejich sociální postavení bylo velmi špatné. Dostávali nízký měsíční plat, kolem 80 Kč, a pracovní doba byla zcela závislá na potřebách lékárny a uznání majitele. Jejich Stavovská organizace laborantů se spolu s Klubem českých farmaceutů (v letech 1898 až 1905 to byl Spolek českých lékárníků kondicinujících) už od roku 1920 snažila zajistit lepší platové a sociální podmínky. Na Moravě hájila zaměstnanecké zájmy Moravská organizace kondicinujících lékárníků (v letech 1905–1911 Spolek moravsko-slezských farmaceutů). V roce 1921 se všechny spojily v Odborovou organizaci čs. kondicinujících lékárníků. Mimochodem čeští studenti farmacie se od r. 1920 sdružili do samostatného spolku. Na Univerzitě Karlově vznikl Spolek československých posluchačů farmacie, v letech 1933–1939 s upraveným názvem Spolek československých farmaceutů. Na Německé univerzitě v Praze to byl po roce 1882 Německý akademický spolek farmaceutů.

Zájmy majitelů lékáren hájil od roku 1918 Svaz českého lékárnictva (v letech 1919–1939 Svaz československého lékárnictva), který se neustále střetával se spolky zaměstnanců. Hospodářské zájmy německých lékáren hájil od roku 1919 až do r. 1938 Svaz německých lékárníků v ČSR, který sídlil v Chomutově. Nevyhovující sociální poměry se nedaly snášet věčně. Při rozšíře-ném vzdělání, které bylo nutno stále doplňovat, a při požadovaném zodpovědném výkonu nebylo možné dále existovat pouze za plat, který se většinou nerovnal ani platu zaměstnanců v běžných obchodech bez zodpovědnosti. V době první světové války a po ní zvýšili rakouští majitelé lékáren svým zaměstnancům plat již několikrát (až o 100 %), v Čechách a na Moravě se tak stalo až po urgencích u hlavního grémia. V této svízelné situaci se ale ukázalo, že muže jsou schopny nahradit ženy-farmaceutky, o čemž mnozí majitelé a kondicinující pochybovali a proti jejich „připuštění k farmacii“ uváděli nejbizarnější důvody.

V roce 1914 absolvovalo u nás studium jen šest žen, v roce 1916 dalších pět, ale všechny byly schopné zastávat odborné i manuální práce jako jejich mužští kolegové. To se potvrdilo v průběhu další doby, kdy ženy získávaly v lékárenství stále početnější zastoupení – až k dnešním asi 80 %.

V dobovém tisku se tehdy objevil článek, v němž se autorka zamýšlela nad tím, je-li farmaceutická práce pro ženu vhodná. Majitelé lékáren zastávali názor, že žena je od přírody obratnější, opatrnější, svědomitější, trpělivější a lépe přístupná lidským steskům, a proto může být v lékárně zaměstnána. Navíc bylo zvykem ji i méně honorovat. Proti však mluvili především kondicinující, neboť práce v nevytopených laboratořích, neustálé zvedání velkých lahví a demižonů, psychické vyčerpání z devítihodinové pracovní doby po nočních službách, bez možnosti odpočinku – to vše bylo jen pro velmi zdatné farmaceutky. Ač mezi prvními zákony, které prezident v roce 1918 podepsal, byl i zákon o osmihodinové pracovní době, byla majiteli lékáren dlouho popírána jeho platnost i pro zaměstnané magistry. Neuznávali totiž noční službu za „práci“.

Opavská lékárna G. Hella v roce 1914

Lékárna v Horšovském Týně kolem roku 1930

Typické prostředí tehdejší moderní lékárny

Etikety našich lékáren do roku 1918

Farmacie ve Vídni byla reprezentována lidmi s větším rozhledem, pří-tupnějšími k novotám a uznalejšími ke spolupracovníkům. Zřídili za pomoci rakouské vlády instituci lékárnickému stavu nejprospěšnější – dobrovolnou lékárnickou platebnu (r. 1906). Byla nejvhodnějším způsobem řešení služebních poměrů a její předností bylo, že zajišťovala starším a ženatým služné, odpovídající odpracované době. Zajišťovala kondicinujícímu slušnou existenci během služby, také o něho bylo dobře postaráno pro stáří „stavovským penzijním ústavem“, doplňovaným „Nadlepšovacím fondem“. Snad by se obě tyto instituce vžily a svou působnost rozšířily na všechny lékárny v Rakousku-Uhersku, ale válka a státní převrat situaci zcela změnily. Čeští majitelé však před rokem 1918 do platebny vstupovali velmi zřídka, a to jen v případě, že zaměstnávali starší magistry a členství se jim vyplatilo. A co víc – hájili se vlasteneckými pohnutkami a nechtěli přispí-vat Němcům. V roce 1918 prosazoval u nás povinnou lékárnickou platebnu i Spojený výbor lékárnických korporací a později také Klub československých farmaceutů.

Stoupající nezaměstnanost v roce 1920 postihla především starší a ženaté lékárníky, které, ač rozdíl platů nebyl velký (200 Kč), majitelé viditelně diskriminovali. Systém lékárnické platebny mohl zabezpečit ty, kteří se neosamostatnili. Finanční zdroje do ní měly proudit jednak z povinných odvodních kvót majitelů i zaměstnanců, jednak z pokut a také z dispenzačního poplatku, který zavedla vláda pro zlepšení platů zaměstnanců.

Po válce nastal v našem lékárnictví chaos, neboť se vrátili domů všichni kondicinující, jiní byli uvolněni z vojenské služby. Kondicinující ztratili vá-lečná léta do penze i pro postup ve službě, z rozděleného vídeňského Nadlepšovacího fondu nezískali nic a Všeobecný penzijní ústav, v němž byli při-hlášeni, jim nemohl před vyúčtováním s vídeňským ústavem započítat zaplacená léta. Nemohli nalézt ani místa a podpora v nezaměstnanosti pro ně neexistovala. Životní úroveň kondicinujících lékárníků se potom často snížila pod existenční minimum.

Avšak přes náročná a dlouhá jednání nebyla povinná ani dobrovolná lékárnická platebna v Českých zemích nikdy zavedena a rovněž se nezvýšily platy na odpovídající úroveň.

Sporů mezi lékárníky a kondicinujícími zatím využili jiní k posílení svých pozic. Zástupci průmyslu sestavili zákon o léčivých specialitách bez účasti magistrů, drogisté okupovali stále větší podíl lékárnického artiklu, lékaři připravovali reformu lékárenství, školství a lékopis…

Nezaměstnanost v letech 1920–1922 nebyla pouze přechodná jako v jiných oborech, ale byla způsobena mimo již zmíněné faktory též přemírou nově vyškolených mladých farmaceutů. Mnoho magistrů proto hledalo zaměstnání např. v tehdejší Jugoslávii, kde nacházeli velmi dobré uplatnění. Podle statistik bylo v roce 1920 u nás 100 nezaměstnaných magistrů z praxe, 260 bez místa na vojně, 50 jich nově promovalo na Univerzitě Karlově, k tomu ještě připočítejme německé kolegy a studenty, takže celkový počet byl kolem 500. S novými válečnými praktikanty se očekávalo do pěti let 1000 nezaměstnaných magistrů. Čísla dále říkají, že za rok 1925 změnilo v Praze 152 kondicinujících magistrů své místo, což znamenalo velkou fluktuaci. Průměrný plat se pohyboval v rozmezí 600 až 1000 Kč na venkově a 1000 až 1400 Kč ve městě.

V roce 1937, na konci období celistvé a svobodné ČSR, zaměstnávaly lékárnyv Čechách následující počet kondicinujících: 460 mužů a 321 žen. Na Moravě a ve Slezsku to bylo 228 mužů a 146 žen, celkem 1155 osob. Ve sledovaném roce u nás sloužilo 1037 veřejných lékáren. Ze 725 českých lékáren bylo 48 reálných radikovaných a 130 neradikovaných, 542 osobních, čtyři ústavní a jedna filiální. Z 312 moravsko-slezských mělo reálnou koncesi radikovanou 17, vol-ně prodejnou 20 lékáren, 271 bylo vedeno na koncesi osobní, dvě lékárny byly ústavní a dvě filiální. Domácí lékárny lékařů stále doplňovaly síť veřejných lékáren. V tomto roce už jich pracovalo v Čechách 522 a na Moravě a ve Slezsku 274, celkem tedy 796 lékáren. Jedna veřejná lékárna připadala tehdy na 9802 obyvatel v Čechách, v zemi moravsko-slezské na 11 420 obyvatel.

Dlužno ještě dodat, že v roce 1938 začali vést Svaz čs. lékárnictva noví, pokrokově smýšlející magistři, ale slibně se vyvíjející jednání o lepších platových a služebních podmínkách byla ukončena pomnichovskými událostmi. Je hanbou tehdejších majitelů lékáren, že je k závazné platové stupnici donutila až okupační moc po roce 1939 – ale kupodivu lékárny kvůli těmto platovým normám nezanikaly.