Farmaceutický průmysl a hromadná výroba léků se rozrůstaly od počátku 20. století navzdory nelibosti a pro-testům lékárníků a jejich zájmových organizací. Vedle léků individuálně připravovaných se začaly vyrábět i průmyslově a pozvolna pronikaly do lékáren. Lékárníci spatřovali v invazi hromadně vyráběných léčivých přípravků útok na svou odbornost a na svou existenci a všemožně – i když marně – se jejich přílivu bránili. Nepovažovali tehdy vývoj za technický pokrok, ale za „katastrofu farmacie“. Jak roky plynuly, individuálně při-pravené léky byly (a stále ještě jsou) vytěsňovány z lékáren průmyslově vyráběnými léčivými přípravky. Od počátku 20. století do současnosti poklesla příprava léků magistraliter z tehdejších téměř 100 % na dnešních přibližně 5 %; a pokles dále pokračuje. To však mělo významný dopad na veškerou lékárenskou práci a od padesátých let se začala projevovat snaha o její racionalizaci. Tehdy začaly vznikat tzv. krajské galenické laboratoře, zprvu náležející do správy lékárenského oddělení Krajských ústavů národního zdraví, později nazývané výrobny léčivých přípravků v kompetenci n. p. Zdravotnické zásobování. V rámci daného kraje dodávaly lékárnám především tzv. galenika, tj. léčivé přípravky, jejichž výroba v lékárně vyžadovala určité speciální přístrojové vybavení. Tyto výrobny patří dnes už minulosti a jejich roli převzaly zčásti některé menší výrobní podniky. Racionalizační snahy dospěly ke konci osmdesátých let k tzv. soustředěné výrobě, kdy se pomýšlelo na koncentraci přípravy individuálně vyráběných léčivých přípravků ve zvláště k tomu určených lékárnách. Tato smělá myšlenka měla svůj základ v neustále se snižující receptuře magistraliter v jednotlivých lékárnách, takže koncentrace takové přípravy by přinesla vedle organizačních a finančních výhod i úspory personální a technické, a to při předpokládané zvýšené kvalitě.

vlevo : Samostatná místnost pro výdej léků s dispenzačním boxem. Pacienti do ní vstupovali jednotlivě.
vpravo : Působivý interiér lékárny z nedávných devadesátých let z dílny arch. Flašara

vlevo : Dobrým pomocníkem se stal pro mnohé lékárníky kruhový dispenzační box,
který jim ušetřil mnoho času a umožnil pohodlnější práci
vpravo : Vchod do dispenzační místnosti

Prostor pro pacienty v moderní lékárně. Mezi oběma tárami je krytý dispenzační otočný box. Zásuvkové skříně jsou uspořádány tunelovým způsobem, přičemž na zadní straně tunelu je rozměrný obraz z historie lékárenství .

Připravená léčiva magistraliter se ukládala např. do skleněných nádob

Individuálně vyráběné léčivé přípravky se v lékárnách předávaly nemocným v krabičkách a sáčcích

S výrobní činností úzce souvisí i lékárenská činnost kontrolní, která byla ve druhé polovině 20. století zabezpečována podle obdobného organizačního schématu jako galenické laboratoře. V rámci kraje existovaly (a dosud existují) krajské kontrolní laboratoře, nazývané později laboratoře pro kontrolu léčiv. Dříve patřily pod správu příslušného KÚNZ, nyní jsou regionálními odděleními kontroly léčiv Státního ústavu pro kontrolu léčiv v Praze. Jejich pracovní náplní je – zjednodušeně řečeno – kontrola kvality individuálně vyráběných léčivých přípravků a dohled nad lékárenským pracovním prostředím, včetně dodržování závazných předpisů. Samotné lékárny mají povinnost zřizovat odborné pracoviště kontroly, čili analytickou laboratoř, anebo alespoň oddělené pracoviště pro vstupní kontrolu. Tato pracoviště prověřují kvalitu dodaných léčiv a kontrolují vlastní přípravu, zejména ve velkých nemocničních lékárnách.

Snížení vlastní přípravy v lékárnách se promítlo do hierarchie lékárenských činností a do popředí vstoupil pře-vážně výdej léčiv, který se stal hlavní náplní práce lékárníka. Proto se časem pochopitelně změnily i nároky na jeho vědomosti, musel znát poslání hromadně vyráběných léčivých přípravků, testy, klinickou farmacii, farmakoinformatiku a všechno, co s nimi souvisí. Ale postupný, nijak rychlý přesun lékárníkovy působnosti z výroby do výdeje posunul nejprve zájem lékárny do poloh blízkých čistému obchodnímu podnikání – tj. nákup léčivých přípravků a poté jejich prodej či výdej na předpis s příslušným ziskem. A lékárníkova práce byla zúžena především na kontrolu správnosti vydaného léku, tedy na zodpovědnost. Z farmaceutů se postupem let stali vlastně výdejci průmyslově vyráběných léků, jejich pocit odborné seberealizace klesal a veřejnost na ně hleděla spíš jako na obchodníky a zprostředkovatele mezi výrobcem a pacientem. Již v roce 1927 viděl profesor farmakologie na pražské Německé univerzitě Emil Starkenstein zvýšení úrovně lékárníkovy práce v dokonalých farmakoterapeutických znalostech všech léčiv. „Tato znalost ochrání lékárnický stav od klesnutí na úroveň pouhého prodavače léků. Lékárnický stav je dík svému specielnímu vzdělání zvláště povolán, aby za stávajících poměrů byl pojítkem mezi lékařem a industriální výrobou léčiv. Farmacie má tak být sestrou a nikoliv služkou mediciny…“, zněla jeho i dnes aktuální slova.

V polovině 20. století byl úbytek individuální přípravy léků už natolik výrazný, že společně se systémovými změnami začaly i pomalé, ale nezadržitelné proměny v celkovém pojetí lékárenství.

S rozmachem lékové terapie odborníci stále více připomínají nedostatečnost pouhého, byť bezchybného, výdeje léků. Naše i zahraniční odborné stu-die začaly poukazovat na četná úskalí a na škody způsobené medikamentózní terapií a na nezbytnost tuto oblast léčby ve prospěch pacientůoptimalizovat a učinit bezpečnější. Ukázalo se, že nestačí, aby lékárník sehrával roli pouhého výdejce a garanta správnosti předávaných léčivých přípravků, ale že je třeba, aby přeorientoval své po staletí tradované přírodo-vědné vědomosti do roviny medicínské a stal se všestranným znalcem léků, a to nejen těch, které sám připraví, ale i těch, které přicházejí z farmaceutického průmyslu. Jeho práce u výdejní táry nesmí končit pouhým konstatováním správnosti výdeje a prostým opakováním návodu k užití formulovaného lékařem v signatuře, ale v zájmu racionální farmakoterapie musí být naplněna informacemi opřenými o hluboké znalosti farmakologie, farmakokinetiky, o znalosti z oblasti biochemie, fyziologie, biofarmacie atd., tedy o znalosti s orientací výrazně medicínskou. Tak se zrodila koncepce tzv. klinické farmacie, tedy farmacie orientované na pacienta, kdy se prolínají farmaceutické a lékařské vědomosti a uplatňují se ve prospěch pacienta. V sedmdesátých letech začalo na Farmaceutické fakultě UK v Hradci Králové oborové studium. Československé pojetí studia farmacie bylo ostatně ve srovnání s náplní výuky na jiných světových vysokých školách již dlouhou dobu velmi progresivní, protože ve studijním kurikulu se už počátkem padesátých let objevila farmakologie. Také farmaceutická chemie se přednášela v té době neobvyklým způsobem, totiž se zřetelem na vazbu mezi strukturou léčiva a jeho účinkem. Zmíněná klinická farmacie byla vybudována na propojení klasických přírodovědných oborů s obory povahy medicínské a společenskovědní.

Klinický farmaceut je de facto farmaceut, jehož výuka a pracovní náplň se postupně přesunuly z oblasti přírodovědné do oblasti medicínské. Dovršuje se tak proměna lékárníka z technologa a přírodovědce v lékárníka konzultanta, informátora, poradce a medicínského specialistu v oblasti léčivých přípravků a naplňuje se heslo „do lékárny pro lék i pro radu“. Krátce se můžeme zmínit o farmacii moderní, o farmacii s novodobou náplní, o farmakoterapeutické orientaci lékárníka, o dispenzaci či zúženě o správné dispenzační praxi. Lékárnu lze pak považovat za farmakoterapeutické poradenské středisko.

A tak do veřejných lékáren krok za krokem, bohužel však velmi nesnadno, proniká činnost, která se nazývá farmaceutická péče (pharmaceutical care). Pro její část spojenou s uvědomělým výdejem léků, jak již bylo řečeno, se u nás ujal nejprve název dispenzace nebo později také správná dispenzační praxe. V zahraničí se . dnes tato činnost považuje za oficiální prioritu. Z farmaceuta – výdejce léků – se tak stává navíc i distributor informací o lécích, poradce, samozřejmý znalec účinků nejen registrovaných léků a také parafarmaceutik, navíc vlastně i praktický psycholog. Musí být totiž schopen empatie, vžít se do myšlení pacienta, a musí umět oslovit jej vhodně volenými slovy, aby mu člověk z každé sociální či věkové skupiny snadno porozuměl. Schopnost umět volit ta správná slova pro danou konkrétní situaci při zachování maximální odbornosti je zřejmě podstatou nového lékárenského umění, toho, které vyplňuje anebo má vyplňovat prostor po mizející přípravě léků magistraliter. Novodobá lékárenská péče se tak objevuje v dosud nepříliš prozkoumaných polohách a jeví se vlastně jako nové lékárenské umění, nová ars pharmaceutica. V podstatě jde o praktické naplňování požadavku, který zní: „Správný lék správnému pacientovi ve správný čas správným způsobem.“ Je to jednání směřující k podpoře zdraví a v zahraničí je spojováno s výrazem health promotion.