Počátkem devadesátých let minulého století skončilo období vývoje lékárenských služeb v duchu socialistického sjednoceného zdravotnictví a pro české lékárny nastala zcela nová epocha a zcela nové perspektivy. V roce 1989 zde fungovalo 912 státních lékáren, z nichž 80 bylo nemocničních a jedna zabezpečovala potřeby pro 10 000 obyvatel. Do privatizační etapy po roce 1990 vstupovalo 917 lékáren.

Proměnám v lékárenství té doby se poněkud vymykají lékárny nemocniční nebo fakultní. Rozdíly mezi veřejnými a nemocničními lékárnami se stále více prohlubují. Nemocniční lékárny se na přelomu tisíciletí staly z dříve podceňovaných institucí nositelkami vysoce specializovaných farmaceutických činností. Sdružují v sobě především technicky, finančně a odborně náročné činnosti, ale jsou přístupné i široké veřejnosti.

V současné době jsou nemocniční lékárny školicími akreditovanými pracovišti pro pregraduální i postgraduální studium. Kromě běžného výdeje léčiv, pomůcek a prostředků zdravotní techniky, přípravy a kontroly léčiv (včetně jejich evidence) i laboratorních chemikálií či diagnostik zajišťují nemocniční lékárny velice specializované činnosti – například přípravu parenterálních a enterálních výživných směsí, centralizovanou přípravu cytostatik, vyhodnocování efektivity a kvality farmakoterapie a využití těchto výsledků pro lékovou politiku nemocnic. Nedílnou součástí práce nemocničních lékárníků je informační servis pro pacienty a zdravotníky včetně zdravotnického personálu, pro který mohou vyčlenit více času i prostoru než veřejné lékárny. Lékárny také pochopitelně běžně vydávají léky ambulantním pacientům, propouštěným ze zdravotnického zařízení, či těm v domácí péči. Vzhledem k výše zmiňovaným souvislostem je užitečné přihlédnout ke stavu, do jakého dospěl vývoj v zemích Evropské unie. Nemocnice včetně svých lékáren dnes musí vyhovovat mezinárodní normě ISO 9001:2000, která obsahuje požadavky na systém řízení kvality. Jejím cílem je zabezpečit takový systém organizace a řízení a poskytnout kvalitní materiální a personální zázemí pro optimální výkon pracovníků, aby nedocházelo k jejich pochybení.

Komplexnost by si nemocniční lékárny měly zachovat i v budoucnu. Především unáhlené oddělení výdejních částí nemocničních lékáren od ostatního provozu, jak tomu bylo v některých postkomunistických zemích, nemusí být pro naši republiku následováníhodným vzorem.

Oddělení pro přípravu sterilních léků v nemocniční lékárně

Důstojně a důvěryhodně vyhlížející interiéry současných lékáren

S nástupem tržní ekonomiky došlo k opětné, za poslední půlstoletí již druhé systémové změně ve veřejném lékárenství. To ustupuje ze sféry zdravotnické a objevuje se v lidovém povědomí opět mezi obchody, byť odbornými. Lze plně pochopit zájem lékárníků o návrat k soukromým lékárnám a o spoluúčast na výhodách privátního podnikání. Jsou to zájmy naprosto legitimní. Nelze však nechat bez povšimnutí, že s otevřením soukromého podnikání se objevily i některé stinné stránky tržní ekonomiky. Ačkoliv ve vyspělých zemích západního světa to většinou není obvyklé, u nás se přesto prosadila možnost vlastnictví lékáren laiky (tak jako tomu bylo i před válkou), a to přes vážná varování kolegů z bezprostředního sousedství, například z Německa či Rakouska. I v lékárnách ve vlastnictví laika však dnes mohou pracovat pouze odborníci s farmaceutickým vzděláním. Nyní je u nás umožněno neregulované zřizování lékáren a jejich řetězců. Nekoordinované otevírání nových lékáren sice pomohlo celé řadě lékárníků naplnit svůj sen o nezávislém soukromém podnikání, ale současně otevřelo dveře i oněm vzpomenutým laickým subjektům a společnostem.

Politika tržní ekonomiky se projevila také ve schválení vyhlášky č. 52/1998 Sb., která upravuje podmínky prodeje vyhrazených léčiv (jsou vyjmenována v zákoně o léčivech) mimo lékárny, např. u benzinových čerpadel, v restauracích, drogeriích apod., s cílem zpřístupnit je co nejširší veřejnosti. Do skupiny vyhrazených léčiv náleží především vybrané čajové směsi, některé hromadně vyráběné léčivé přípravky, např. analgetika, léky proti závrati, nauzee a zvracení, proti střevním potížím atd. Prodej těchto léčiv mimo lékárny také regulují a kontrolují státní orgány. Poprvé smějí nyní vydávat léčiva i lékaři a prodávat je mohou veterináři, kteří je mají přímo od výrobce.

Péčí Státního ústavu pro kontrolu léčiv byla v roce 1993 vydána vyhláška, která upravuje výstavbu, respektive rekonstrukci lékáren a pojednává o podmínkách, které je nezbytné splnit, aby mohla vzniknout tzv. základní lékárna, příp. lékárna s odbornými pracovišti, později pak i lékárenská výdejna léků. Ve vyhlášce jsou uvedeny potřebné stavební parametry, minimální výměra předepsaných místností, jejich základní vybavení a soubor závazných pokynů pro projektanty. Vyhláška sice není zdaleka tak obsažná jako její předchůdce (Předpisy pro projektování investiční výstavby lékárny z roku 1977), ale přesto se ukázala jako účinná zbraň proti komerčním snahám některých zájemců o provozování lékáren. Nutnost podřídit se citované vyhlášce a schválení pracovníky Státního ústavu pro kontrolu léčiv zachránila a stále ještě zachraňuje české lékárenství od hrozícího deklasování na jakousi primitivní prodejnu, tedy před proměnou farmakopolia (lékárny) na farmakopropolium (lékové hokynářství). V roce 2000 vyšla novela vyhlášky, v níž jsou stanoveny o něco mírnější podmínky.

Typická lékárenská oficína devadesátých let

Bylo by pošetilé nevidět, že přes četné negativní rysy socializace lékáren se v průběhu oněch čtyřiceti let objevily i prvky pozitivní a pro lékárenství užitečné, především vzhledem ke kvalitě individuálně vyráběných lé-čivých přípravků a pracovních postupů. Dnes, po řadě let od roku 1989, lze konstatovat, že bylo chybou odvrátit se od některých osvědčených ryze provozních a zcela nepolitických opatření. Jistě by bylo dobré také čerpat ze zkušeností sousedních zemí s průběžným, nepřerušeným vývojem v lékárenství, které jsou blízké našemu prostředí kulturně a civilizačně.

Naše současné lékárenství se určitým způsobem diferencuje. První směr vývoje představují lékárny, které se svým celkovým pojetím přiklonily spíše ke komerčnímu chápání profese. Jejich interiéry pocházejí většinou z tvůrčích dílen renomovaných firem a kvalitních architektů. Tyto lékárny jsou, co se vzhledu týče, skutečně na výši; jsou to obvykle působivá a zdařilá díla, odrážející výtvarný vkus současné doby. Nelze jim upřít eleganci a estetickou výši, nicméně převážně v nich vět-šinou chybí prostor pro diskrétní jednání s klienty. Je to možná pro momentální nedostatek financí nutných k vytvoření potřebných podmínek, možná pro osobní příklon a sympatie k obchodnímu pojetí profese, nebo snad pro nedostatek odborných vědomostí nezbytných pro poradenské aktivity, možná je na vině absence zřetelné morální podpory ze strany vrcholových lékárenských organizací, v neposlední řadě třeba i onen klasický a notoricky známý lékárenský konzervatismus a pohodlnost, nejspíše ale všechno dohromady.

Tento komerční směr se začíná neodbytně prosazovat i ve spojení s nejrůznějšími hyper- a supermarkety v tzv. shopping centrech apod. Lékárny zde umístěné připo-mínají anebo chtějí svým provozem připomínat americký drug store. Prodávají se tu parafarmaceutika a často i okrajový sortiment formou samovýběru bez odborné konzultace.

V roce 2000 existovalo v České republice 1864 soukromých veřejných lékáren, 90 bylo státních a 191 výdejen, tedy odloučených oddělení pro výdej léčiv a pro-středků zdravotnické techniky. Poslední čísla hovoří o 1928 soukromých lékárnách v roce 2001, o 89 státních lékárnách a 206 výdejnách. Je ale těžké byť jen odhadnout, kolik lékáren na přelomu tisíciletí pokračuje ve snaze udržet si a rozvíjet dál myšlenku farmaceutické péče v ambulantní praxi. Jejich počet zřejmě není příliš velký. A to i přesto, že zainteresovaní farmaceutičtí odborníci v lékárenských organizacích České republiky, ale také v zahraničí, především v Evropské unii a v organizacích, jako je např. FIP (Fédération Internationale Pharmaceutique) nebo WHO (World Health Organization), vidí budoucnost lékárenství právě v této orientaci.

Mnoho lékáren vybudovaných v současnosti nenabízí vývoj směrem vpřed, ale jsou de facto jakýmsi návratem – byť většinou ve velmi elegantní podobě – do již překonané podoby lékáren z první poloviny 20. století.

Někteří naši farmaceutičtí odborníci se přiklánějí k názoru, že dnešní lékárna by měla převzít především funkci poradenskou s možností využití lékových záznamů jednotlivých pacientů, tzv. pacientových karet, s přesnými záznamy o užívaných lécích od všech ošetřujících lékařů, aby se vyloučily možné kontraindikace. To by však naráželo na legislativní úpravu o utajovaných skutečnostech a možnost výběru léku v kterékoliv lékárně.

Takové lékárny by byly protipóly dnešních nově otevíraných lékáren s volným výběrem doplňkového sortimentu.

Je velkou snahou mnoha lékárníků, aby došlo ke snížení počtu lékáren a byly stanoveny pevné ceny léků. Tím by se omezil vliv cenové politiky lékárenských řetězců i některých soukromých subjektů udržet chod dané provozovny za každou cenu.

Z toho vyplývá, že ujasnění si koncepce lékárny jako ob chodu nebo lékárny jako zdravotnického zařízení je prvotní počin budoucích farmaceutů. Na tyto otázky úzce navazuje i vztah majitelů lékáren s pojišťovnami, které svými opožděnými platbami za poskytnutou péči způsobují druhotnou platební neschopnost.

Před českým lékárenstvím se otevírá budoucnost a nyní se můžeme pouze dohadovat, jakým směrem povede. Možná budeme svědky rozvoje lékáren nové koncepce, pojatých jako farmakoterapeutická poradenská střediska. Doufejme, že moderně pojaté lékárenství vytlačí z lékáren ono rutinní a bezobsažné vydávání léků.