Složitosti poválečného vývoje československého průmyslu se nevyhnuly ani výrobě léků. Do tzv. Košického vládního programu (tak se označovala březnová dohoda z Moskvy, schválená 5. 4. 1945 československou vládou v Košicích) byla zařazena stať o znárodnění tzv. klíčového průmyslu. Záhy po osvobození se toto znárodnění začalo veřejně projednávat.

Na schůzi závodních rad farmaceutických podniků dne 22. 6. 1945 se kritizovala současná situace, kdy asi 300 domácích výrobců uvádělo na trh více než 4000 léčivých přípravků. Proto byl zvolen výbor, který měl navrhnout nápravné opatření. Na druhé straně se však členové závodních rad stavěli proti zestátnění a tvrdili, že prohlášení pro toto zestátnění podepsali pod nátlakem. Majitelé farmaceutických továren a výroben, sdružení v odborné skupině farmaceutického průmyslu, napsali 10. října 1945 ministrovi průmyslu memorandum, v němž shrnuli námitky proti chystanému znárodnění svých podniků. Dokazovali, že farmaceutický průmysl není klíčovým průmyslem ve smyslu výše uvedeného vládního programu. Celkový roční obrat všech farmaceutických výrobců odhadovali na 250 milionů korun a celkový počet zaměstnanců udávali ve výši asi 2500 osob. Žádali, aby byl vydán zákon o výrobě léčiv, doplněný předpisy o registraci léčivých přípravků, aby výroba léčiv byla převedena do kompetence ministerstva zdravotnictví, aby se zřídil výzkumný farmaceutický ústav a byla provedena revize dosavadních léčivých přípravků atp. Tyto myšlenky se většinou realizovaly, ale až v jiných podmínkách. Je však zajímavé, že memorandum podepsalo jen třicet malých a středních výrobců, a z nich byl 28. října téhož roku znárodněn jen jeden – již několikrát zmíněná firma Fr. Schnöbling. Mezi signatáři memoranda chyběli představitelé velkých továren. Báli se, rezignovali nebo hledali jiné prostředky?

Plán na reorganizaci farmaceutického průmyslu z prosince 1945 navrhoval, aby výzkum, výrobu a prodej všech farmaceutických přípravků v celém státě řídil Čs. svaz farmaceutického průmyslu, což byla organizace státní nebo pod státní kontrolou. V tomto plánu se také doporučovalo zřídit Ústřední výzkumný ústav, který by pomáhal továrnám, ale zároveň byl nástrojem výkonného orgánu výše uvedeného svazu. Tento orgán by sestavoval plán výroby, přiděloval výrobcům zakázky, kontroloval jejich provozy i hospodaření a dokonce i disponoval jejich zařízením atp. Prodej výrobků by převzala centrální obchodní společnost. Tento plán již obsahoval všechny zásady, které byly později uvedeny do praxe. Znamenalo to zavedení centrálního plánování a konec soukromého podnikání. Počítalo se s tím, že usměrněné řízení nahradí veškerou iniciativu. Mezi tím byly k 28. říjnu 1945 znárodněny všechny podniky, které měly více než 50 zaměstnanců. Z farmaceutických továren to byly např. B. Fragner, Interpharma, Medica, Remed. Spolu s podniky, jež původně patřily Němcům, např. Hamma, Hell či Schering, a byly proto pod národní správou, utvořily k 1. lednu 1946 jednotnou organizaci. Ta dostala název Spojené farmaceutické závody (zkráceně SFZ, později SPOFA). Prvním ře-ditelem byl jmenován Ing. Ivan Šetlík (do 22. 4. 1948), jeho náměstkem se stal Dr. Ing. PhMr. Jiří Fragner. SFZ vytvořily v roce 1947 asi 7 % celkového obratu čs. chemického průmyslu, který představoval 13 miliard korun. Mimo SFZ zůstal v Českých zemích jediný velký výrobce léčiv. Byly jím Východočeské chemické závody (VCHZ), které vyráběly léčiva v Rybitví. Dále se ještě vyráběla medicinální mýdla v Severočeských tukových závodech, Darkovská sůl v Ostravsko-karvinských dolech, Glukopur v Jihočeských škrobárnách atp. Kromě velkých výrobců léčiv byla znárodněna též většina velkoobchodů s léčivy.

Je třeba ještě připomenout, že ve dnech 8. –9. prosince 1945 se konala konference komunistických lékařů a lé-kárníků. Ti požadovali mimo jiné zestátnit celou výrobu a distribuci léčiv. Stejný požadavek uvedla také rezoluce z konference komunistických zdravotnických pracovníků, konaná v prosinci 1946. Navzdory tomu chtěli někteří jednotlivci i nadále podnikat ve výrobě léčiv. Patřil k nim např. PhMr. B. Vospálek, který si roku 1946 přestěhoval výrobu léčiv ze Strašnic mimo Prahu, a také lékárnické družstvo Respharma. To chtělo získat od VCHZ bývalý závod Ing. Heislera v Chrasti u Chrudimi a v něm vyrábět galenické přípravky pro lékárny.

Do roku 1948 mohli menší výrobci tak jako PhMr. A. Dvořáček v královéhradecké lékárně U bíléhojednorožce připravovat své speciality

V Interpharmě se před rokem 1945 vyrábělo například i léčivo Peropanasa

K zásadnímu zlomu však došlo v roce 1948 po únorovém převratu. Známý sjezd závodních rad dal podnět ke znárodnění zbytku farmaceutického průmyslu. Stalo se tak podle zákona č. 114/1948 Sb., o znárodnění ně-kterých dalších průmyslových a jiných podniků, závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a národních podniků. Ačkoliv tento zákon vyšel 28. dubna 1948, byla jeho platnost stanovena zpětně již od 1. ledna 1948. Pro farmacii bylo další fází vydání speciálního zákona č. 271/1949 Sb., o výrobě a distribuci léčiv. Tímto zákonem dostaly výlučné oprávnění k výrobě léčiv jenom „státní a národní podniky“. Řízením výroby léčivých přípravků a léčiv bylo pověřeno ministerstvo průmyslu (o něco později, od roku 1951 převzalo řízení nově vy-tvořené ministerstvo chemického průmyslu).

Spofa převzala některé léčivé přípravky od původních výrobců

Druhá etapa znárodnění, která probíhala v roce 1948, postihla v Českých zemích 137 výroben léčiv. Z nich bylo do Spojených farmaceutických závodů zařazeno jen 42, ostatní byly v témže roce zrušeny. Likvidace malých výrob však pokračovala i v následujících letech a výroba léčiv se postupně soustřeďovala do několika vybraných továren. Zde je nutno připomenout, že u menších výrobců hrála velkou roli ruční práce, zvláště v ko-nečné fázi výrobního procesu. Pokud se dovezly stroje, např. na uzavírání injekčních lahviček, bylo nutné dovážet i tyto lahvičky, protože náš sklářský průmysl nedokázal vyrobit lahvičky přesných rozměrů. Takové lahvičky se pak ve stroji tříštily a zastavovaly jeho chod. Musely se proto uzavírat opět ručně, což bylo mnohem pomalejší. Podobně tomu bylo u tablet. Tehdejší tabletovačky byly schopny vylisovat tisíce a desetitisíce tablet za hodinu. Brzo po válce začaly plzeňské Škodovy závody vyrábět dva typy tabletovaček. Záhy po únoru byla činnost v této oblasti zastavena, protože přednost dostaly armádní zakázky. Zcela nevyřešená zůstala mechanizace balení a adjustace tablet. Dlouho se odpočítávaly a plnily do tub ručně. Výroba proto dávala přednost tzv. klinickým balením, do nichž se tablety odvažovaly ve větších množstvích, např. po 500 nebo 1000 kusech. Odpočítávání a rozplňování tablet se tak přesunovalo na pracovníky lékáren, kteří ještě navíc museli popisovat sáčky, do nichž tablety z klinických balení rozplňovali. Tato praktika „plnění plánu ve výrobě“ přetrvávala až do šedesátých let.

Po únoru 1948 dosadili komunisté do vedení Spofy své členy. Toto nové vedení se však neudrželo dlouho a bylo začátkem padesátých let v rámci různých čistek vystřídáno jinými komunisty. Celkem se ve vedení Spofy do roku 1990 vystřídalo osm ředitelů, z nichž však někteří nebyli zkušenými odborníky. Totéž ale platilo i o ředitelích jednotlivých závodů. Škody, které napáchala tato generace tzv. dělnických ředitelů, už nikdo nespočítá.

Mezi první úkoly vedení Spofy patřilo řešení existence duplicitních přípravků. Podle seznamu výrobků z roku 1947 se v polovině provozů vyrá-běly tablety s obsahem vápníku. Také přípravků s aktivním uhlím nebo s obsahem železa bylo mnoho. Rovněž nabídka analgetik či sirupů proti kašli byla nadbytečná. Proto se množství hromadně vyráběných léčivých pří-pravků zredukovalo nejprve na polovinu a později postupně asi na pětinu. Tato akce trvala přibližně deset let, neboť lékaři a mnozí pacienti byli na ur-čité léky zvyklí, a nebylo proto možné výrobu všech duplicitních přípravků naráz zastavit. Názvy zrušených přípravků si však Spofa nechávala mezinárodně chránit i nadále. Později některé názvy prodala, jiné použila pro své nové přípravky. Tak např. se v roce 1962 znovu objevil Alnagon jako název nového analgetika (původně to byl přípravek firmy B. Fragner proti kapavce). Podobně později použila název Mironal, což bylo původně sedativum firmy Wander, názvy Desurol a Stopangin – oba od firmy F. Schnöbling, Pontin původně od B. Fragnera atp. Rušení výrob léčivých přípravků probíhalo leckdy překot-ně a nepředcházela mu dostatečná vysvětlovací kampaň. Nespokojenost zdravotníků s tímto stavem projednávala vláda a ministr chemického průmyslu Ing. O. Šimůnek nabídl proto převedení farmaceutického průmyslu do působnosti ministerstva zdravotnictví. To se uskutečnilo v roce 1954; zároveň byla zrušena výroba léčivých přípravků ve Východočeských chemických závodech.

V rezortu chemického průmyslu však zůstala výroba mnohých surovin, a to později znesnadňovalo jednání o jejich dodávkách. Je třeba též poznamenat, že neobvyklé a ve světě zcela ojedinělé zařazení farmaceutické výroby do rezortu zdravotnictví nevyřešilo nedostatky v zásobování obyvatelstva léčivy. Lékárny měly stále nedostatek léků, které pacienti marně sháněli. Mezitím ministerstvo zdravotnictví zřídilo pro nechemickou výrobu léků národní podnik Biogena. V roce 1952 se rozdělil na pět národních podniků – n. p. Penicilin v Roztokách u Prahy, n. p. Léčivé rostliny ve Zbraslavi, n. p. Biogena v Praze na Vinohradech (objekt bývalé továrny na cukrovinky Orion), n. p. Biotika ve Slovenské Lupči a n. p. Imuna v Šarišských Michalanech. Dva z nich byly určeny pro výrobu antibiotik (Penicilin a Biotika), dva pro výrobu imunopreparátů (Biogena a Imuna). Slovenské podniky byly vybudovány jako nové, české vznikaly nákladnou rekonstrukcí starých objektů. Tak např. výroba penicilinu začínala ve vyho-řelé továrně na barvy a laky, která byla na území pravi-delně zaplavovaném při jarních povodních, a tak stavba ochranné hráze stála více než postavení nové továrny.

Kromě koncentrace výrobních kapacit se soustřeďovala také výzkumná pracoviště. Nejprve byl v roce 1946 zřízen Výzkumný a kontrolní ústav, který se r. 1950 roz-dělil na Výzkumný ústav pro farmacii a biochemii (VÚFB) a Kontrolní ústav farmaceutický (KÚF) – ten byl ale již v roce 1957 zrušen. Úkolem VÚFB byl výzkum nových léčiv, KÚF zajišťoval ve farmaceutickém průmyslu vrcholnou kontrolu. Když byl tento průmysl předán do působnosti ministerstva zdravotnictví, pře-vzal metodické vedení kontroly Státní ústav pro kontrolu léčiv. Na začátku padesátých let vznikly ještě další dva farmaceutické výzkumné ústavy. Oddělením výzkumné části z n. p. Biogena byl zřízen Výzkumný ústav antibiotik. Druhým byl Výzkumný ústav léčivých rostlin, přejmenovaný roku 1960 na Výzkumný ústav přírodních léčiv, a ještě později, roku 1967, připojený k výše uvedenému VÚFB.

V roce 1958 probíhala reorganizace národního hospodářství. V jejím rámci se čtyři pražské farmaceutické továrny sloučily do národního podniku Léčiva a z národních podniků Biogena a Imuna a z Výzkumného ústavu imunologického vznikla samostatná jednotka Ústav sér a očkovacích látek, která byla přímo podřízena ministerstvu zdravotnictví.

Na ministerstvu byly zrušeny hlavní správy (HS výroby léčiv a HS výroby zdravotnických potřeb) a jejich úlohu převzala Spofa, která se přeměnila na sdružení podniků pro zdravotnickou výrobu. Spofě bylo podřízeno dvanáct výrobních podniků, jejichž charakteristiky uvedeme dále, a tři výše zmíněné výzkumné ústavy. Chemicko-farmaceutická část sdružení Spofa tvořila asi 90 % celkového objemu výroby. V následujících třiceti le-tech se organizace ještě několikrát v detailech měnila, ale v podstatě zůstala zachována až do roku 1989, kdy se začaly vytvářet tzv. státní podniky.

Polovina československých hromadně vyráběných přípravků vycházela z Výzkumného ústavu pro farmacii a biochemii.O mnoho původních českých přípravků se zasloužilDr. Ing. M. Protiva

Při stavbě závodu v Roztokách u Prahy se vybudovala také protipovodňová hráz