Počátky úředního ovlivňování cen za léky spadají již do 4. století po Kr., kdy římský císař Dioklecián vydal ko-lem roku 302 příslušné nařízení Edictum Diocletiani et collegarum de pretiis rerum venalium (Výnos Diokleciána a spoluvládců o cenách věcí prodávaných). Za nejstarší úřední sazbu léků v Českých zemích bývá považována sazba, která je součástí medicinálního řádu potvrzeného v polovině 14. století Karlem IV. pro Slezsko – Statuta physicorum, apothecariorum et medicorum (Řád pro lékaře, lékárníky a ranhojiče). Podobný doklad lze analogicky předpokládat i pro pražské lékárníky, zatím však nic podobného nalezeno nebylo.

Sazba léčiv byla též součástí Řádu apatékářského z roku 1592, který platil pro Království české, a jehož autorem je Adam Zalužanský ze Zalužan. Řád se dělil na 54 článků (artikulů), přičemž ceny léčiv jsou uvedeny v 28. až 51. článku. Nejprve je v něm zahrnuto 38 nerostných léčivých látek, za nimi následuje soupis 108 látek rostlinného původu, 33 živočišného původu a nakonec je zařazeno 68 léčiv složených. Obsažnější je latinsky psaná sazba zhořelecká Catalogus medicamentorum… cum eorum taxatione (Sazba léčiv a jejich účtování) z roku 1629, která platila pro obě lužické země. Tehdy ještě patřily k zemím Království českého.

Po třicetileté válce vydávala pražská lékařská fakulta, která byla obnovena v roce 1623, nová vydání lékárnické sazby. Vyšla v letech 1659, 1699, 1708 a 1736, trojjazyčně – latinsko-česko-německy, a po dlouhou dobu to byly jediné farmaceutické publikace, v jejichž textu byla použita čeština. Český název zněl Cena neb vyměření všech lékařství, jak prostých tak skládaných, jak chymických tak galenických… podle alphabety složená. Sou-částí sazeb byla také cena za vykonanou práci, tzv. taxa laborum. Uvádíme z ní některé vybrané úkony: „od dvou lotů dělání pilulek, od applicírování jednoduchého klystýru, od dystillirování vody skrze sklenný alembik“. Sazby se používaly také na Moravě, kde se po roce 1688 rozšířily i sazby vídeňské. V Uhrách tehdy platila dokonce čtyřjazyčná – latinsko-maďar-sko-německo-slovenská Taxa pharmaceutica Posoniensis (Lékárnická sazba bratislavská), jež vyšla v letech 1744–1745. Sestavil ji bratislavský městský lékař Jan Justus Torkoš (1699–1770). Připomínáme ji především proto, že v tu dobu se slovenština lišila jen velmi málo od češtiny.

Pro pražské lékárníky vyšla sazba léčiv v roce 1737

Ve druhé polovině 18. století přinesla nastupující centralizace rakouských zemí také změny do vydávání lékárenských sazeb. Tuto činnost převzal stát., resp. gubernium, a protože v tu dobu probíhala germanizace, byly tištěny jen latinsko-německy. První pro celé Rakousko jednotná sazba vyšla v roce 1775 pod názvem Taxa medicamentorum in Pharmacopoea Austriaco-provinciali contentorum – Sazba léčiv obsažených v Rakouském provinciálním lékopise. Léčiva v ní byla řazena abecedně podle latinských názvů a ve druhé části byly opět ceny za práci. Nové sazby léků, sazby za recepturní práce, za dispenzační obaly, „zvěroléčiva“, reagencie, obvazové látky, séra aj. se pak stanovovaly a vydávaly dle potřeby, např. při změnách velkoobchodních cen na trzích nebo při vydání nového lékopisu. Od polo-viny 19. století se v sazbách psaly latinsky už jen názvy léčiv, text byl ně-mecký. Roku 1872 byly stanoveny zásady tvorby cen léčiv a jejich roční úpravy. Od roku 1882 se sazby vydávaly každoročně tiskem jako knihy. První úřední překlad sazby v češtině vyšel v roce 1898.

Sazby nebyly pouhým ceníkem, ale v úvodní části obsahovaly i soubory předpisů a nařízení týkajících se platnosti a závaznosti sazby, výroby a uchovávání léčiv, způsobů předepisování a výdeje, a také trestů za porušení těchto předpisů. Byly tu také seznamy zakázaných i k všeobecnému prodeji povolených farmaceutických specialit a další užitečné údaje.

Zákonem z roku 1888 o pojišťování pro případ nemoci bylo zavedeno děl-nické nemocenské pojištění a vznikly první okresní a závodní nemocenské pokladny. Ty se s lékárníky individuálně domlouvaly na výši slev z účtů za léčivé přípravky pro své nemocné pojištěnce, zpravidla v rozmezí 5–15 %. Teprve v roce 1907 byla nařízena jednotná 33% sleva z celkové sumy, a proto se ještě o něco později, od roku 1914, mohly v Rakousku vydávat samostatně „sazby léčiv pro strany úlev požívající”. Obsahovaly snížené ceny za léčivé přípravky předepsané na účet nemocenských pojišťoven, ur-čené na veřejnou péči o chudé a pro potřebu humanitních a léčebných ústavů. K výdeji léků se používalo nejlevnějších obalů a při opakovaném výdeji musel dokonce pojištěný občan donést použitou lékovku.

V Československé republice vycházely od roku 1922 ve společném svazku všechny sazby – tj. za oficinální léčiva rakouského lékopisu VIII. vydání a uherského lékopisu III. vydání, který platil na Slovensku, pro strany soukromé, za léčiva obou lékopisů pro strany úlev požívající a za neoficinální, tedy v lékopisech neobsažená léčiva pro strany úlev požívající.

Sazby neoficinálních léčiv vydávaly s úředním schválením lékárnické korporace již od poloviny 19. století. Podobně s úředním souhlasem vycházely od roku 1926 též ceníky léčivých specialit a průmyslově vyráběných léčivých přípravků. Od roku 1989 jsou u nás ceny léčiv regulované ministerstvem financí, které určuje maximální povolenou cenu přípravku, marže distributora a lékárny je dána legislativou. Ministerstvo zdravotnictví pak vyhláškou reguluje platby pojišťoven a výšku úhrady pacientem.