Poznávání a poté předávání získaných zkušeností je jednou ze základních podmínek lidského bytí. Již v pradávných dobách lidé poznávali příčiny nemocí a své vědomosti přenášeli nejprve ústním podáním, brzy však je „uchovávali“ i písemně. Dokladem toho jsou papyry staroegyptských lékařů a léčitelů. Snad nejcennějším je hieratický papyrus Edwina Smithe. Rukopis pochází z první poloviny 17. století př. Kr., ale není to původní text, nýbrž nedokončený opis starší knihy přibližně z let 2980–2700 př. Kr. Pro představu uvádíme krátký úryvek:

    "Vyšetřuješ-li muže, který má zlomeninu v opoře svého nosu, takže jeho nos jest znetvořen a ukazuje prohnutí, i šíří se otok, který jest na něm, a krvácí-li z obou svých chřípí… pak vyčistíš mu nos dvěma plátěnými smotky. Pak vložíš dva plátěné tampony navlhčené tukem do jeho chřípí a uložíš ho na jeho proutěné lůžko až do doby, kdy sejde jeho otok. Pak přiložíš mu dva plátěné polštářky, které těsně sevřou jeho nos, a ošetříš ho pak denně tukem, medem a cupaninou, až se uzdraví."

I v řeckých a římských chrámech léčitelé nejen pomáhali nemocným a uzdravovali je, ale také tomuto umění učili. V prvních stoletích našeho letopočtu to byly opět především kláštery, které uchovávaly staré receptáře, umožňovaly vznik nových spisů, šířily kulturu a vzdělání.