6.6. Buňky nervové tkáně
Důležitou součástí jsou nervové buňky (neurony), dráždivé a vodivé buňky, specializované na komunikaci pomocí dendritů (větší počet), sloužící ke vstupu signálu, a jediného výběžku pro výstup signálu - neuritu = axonu, neobaleného nebo obaleného myelinovou pochvou. Spojení mezi jednotlivými neurony (též se svalovou nebo senzorickou buňkou) se děje prostřednictvím specializovaného spoje tzv. synapse, kde se buď elektrický impuls přeměňuje na chemický pomocí transmiterů (kupř. acetylcholinu, noradrenalinu, dopaminu,
g-aminomáselné kyseliny) (=chemická synapse) nebo elektrický signál postupuje dále prostřednictvím těsných spojů mezi presynaptickým a postsynaptickým zakončením (=elektrická synapse). Existuje i retrográdní synaptický přenos (z postsynaptického konce na presynaptický) pomocí NO· nebo CO2 nebo polypeptidu růstového faktoru.
Neurony jsou umístěny v podpůrné síti neuroglie, kterou tvoří astrocyty, oligodendrocyty a dále ependym. Předpokládá se, že na 1 neuron v CNS připadá 10 buněk neuroglie. Řada proteinů a enzymů se nalézá výlučně v gliových buňkách. Membránové vlastnosti gliových buněk jsou určeny především různými typy iontových kanálů (napěťově řízených, chemicky řízených), transportních mechanismů (kotransport, antiport) a pump (Na+/K+-ATPasa).
Homeostáza vnitřního prostředí, ve kterém se nalézají všechny nervové elementy, je významným faktorem pro přenos informací v centrálním nervovém systému. Mikroprostředí neuronů a gliových buněk tvoří extracelulární prostor (ECP), který je důležitým komunikačním kanálem mezi buňkami. Jeho složení, objem a geometrie se dynamicky mění během neuronální aktivity i za patologických stavů. Iontové změny v ECP, především v koncentraci K+, jsou výsledkem transmembránových iontových přesunů v průběhu neuronální aktivity. Nahromadění K+ depolarizuje neurony a gliové buňky, zvyšuje nebo mění jejich excitabilitu, mění extra- a intracelulární koncentraci H+, což ovlivňuje nejen řadu buněčných pochodů, ale i permeabilitu iontových kanálů. Tyto změny jsou podstatou mechanismu negativní zpětné vazby, která tlumí neuronální aktivitu. Neurony a gliové buňky mají řadu mechanismů, jakými udržují homeostázu vnitřního prostředí. Zatímco neurony se starají spíše o to, aby obnovily svoje intracelulární složení a byly tak schopny další vzruchové aktivity, gliové buňky udržují homeostázu ECP: dynamická rovnováha extracelulárního K+ je udržována mechanismy jako je Na+/K+-pumpa, K+-prostorový pufrační mechanismus a K+-„uptake“. Homeostáza H+ je zajišťována regulací aktivity karbonátanhydrasy a napěťově řízeným Na+-HCO3 – kotransportem, specifickým pro gliové buňky. Ca2+ jsou transportovány pomocí tzv. kalciových vln skrze gliové syncytium.
Extracelulární prostor mozku je možno rozdělit na dvě komponenty: (1) mozkomíšní mok a (2) parenchymovou intersticiální tekutinu. Ačkoliv CNS nemá lymfatické cévy, řada studií ukazuje pomocí značených proteinů, že existují spoje mezi intersticiální tekutinou mozku, mozkomíšním mokem a extrakraniální lymfou, a to prostřednictvím lamina cribriformis a nosní submukózou pod kostí přední části baze lební. To může mít značný vliv na cirkulaci mozkomíšní tekutiny i transport látek.
Poznámka: V úvahách o patobiochemickém mechanismu vzniku manio-depresivního syndromu se přikládá značný význam změnám v aktivaci membránové Na+/K+-ATPasy s následným přenosem signálu, zahrnujícím fosfoinositolový systém a protein vázající guanin-nukleotid. Aplikace solí Li+ snižuje nabídku volného inositolu, který je hlavním lipidovým prekurzorem členů fosfoinositolové signální dráhy a blokuje tak stimulační signál, který zvyšuje vazebnou kapacitu G-proteinu. Následná redukce GPT a tím omezení aktivace proteinkinasy C (dalšího člena signální dráhy) je důsledek účinku Li+-solí.
Buněčná komunikace neuronů mezi sebou nebo neuronů s gliovými buňkami je uskutečňována difuzí iontů, mediátorů, neurohormonů a ostatních neuroaktivních látek prostřednictvím ECP. Tomuto nesynaptickému přenosu říkáme extrasynaptický přenos nebo také „prostorový“ přenos (volume transmission), protože látky se přenášejí difuzí extracelulárním prostorem.
Všechny iontové přesuny jsou provázeny i přesunem vody (ionty přestupují v hydratované formě). To vede ke zvětšení nebo zmenšení objemu neuronů a gliových buněk v souladu se zmenšením nebo zvětšením ECP. Tím se ovšem zásadně mění i difuzní vlastnosti ECP a tedy i podmínky pro extrasystolický přenos.V případě zmenšení ECP stoupá neurotoxicita všech látek, které se mohou v ECP akumulovat. Velikost, nepravidelná geometrie a překážky v ECP (tzv. tortuozita) podstatně ovlivňují difuzi neuroaktivních látek v ECP. To může přispívat k funkčním poruchám a k poškození nervových buněk. Astrocyty mohou vytvářet během astrogliózy výrazný vzrůst difuzní bariéry, která provází řadu patologických stavů. Oligodendrocyty a myelin rovněž tvoří difuzní bariery, zvláště v bílé hmotě.
Struktura neuronů
Většina neuronů obsahuje 4 odlišné oblasti, které se liší svou funkcí: tělo buňky (neurocyt, perikaryon), dendrity, axony (neurity) a zakončení axonů. Tělo buňky obsahuje jádro a lyzosomy; jsou zde syntetizovány prakticky všechny neuronální a membránové proteiny; je trofickým centrem neuronu, ale také hraje úlohu při recepci a integraci stimulů. Některé proteiny jsou syntetizovány v dendritech; axony ani axonová zakončení neobsahují ribosomy a tedy bílkoviny se v nich netvoří. Proteiny a membrány potřebné pro obnovu axonů a jejich zakončení se tvoří v těle neuronu. V podobě membranózních váčků a multiproteinových komplexů a prostřednictvím mikrotubulů podél axonu jsou dopravovány (orthográdní axoplasmatický transport) na místo určení (zde se uplatňuje kinesin). Axonální mikrotubuly jsou také cestou, po níž jsou transportovány poškozené membrány a organely k lyzosomům v buněčném těle (retrográdní transport) (zde se uplatňuje dynein).
Cytoplasma neuronů je vyplněna po celé jejich délce cytoskeletovými strukturami. Jsou to dva typy filament: (a) mikrotubuly a (b) neurofilamenta, což jsou neuron-specifická intermediární filamenta (průměr 10 nm) a aktinová filamenta, umístěná hlavně v kortikální cytoplasmě a tvořící zrnitou síť pod membránou.
Organizace neuronů
Neurony jsou organizovány do signálních obvodů, které sestávají z dvou nebo více neuronů a v některých případech též z vysoce specializovaných senzorických receptorů, které reagují na specifické podněty jako je světlo, teplo, tlak, tah, koncentrace různých chemických substancí. U jednoho typu obvodu, nazvaného reflexní oblouk, interneurony spojují mnohočetné senzorické a motorické neurony. To umožňuje, že jeden senzorický neuron může ovlivnit více neuronů motorických a obráceně jeden motorický neuron působí na více senzorických. Tímto způsobem interneurony integrují a podporují reflexní odpověď.
Kupř. patelární reflex tvoří komplexní reflexní oblouk, při němž jeden sval (musculus quadriceps femoris) je stimulován ke kontrakci, zatím co u druhého (musculus biceps femoris) je kontrakce inhibována. To umožňuje koordinovanou svalovou práci.
Senzorické a motorické neuronové obvody jsou obsaženy v periferním nervovém sytému.
Obr. : Schématický diagram nervového systému
Tyto obvody vysílají a přijímají signály (informace) z centrálního nervového systému (mozku a míchy), který je složen hlavně z interneuronů. Periferní nervový systém obsahuje dvě hlavní třídy motorických neuronů: (1) Somatické motorické neurony, kontrolované a řízené vůlí, stimulují příčně pruhované svaly (jako jsou u končetin, krku apod.); buněčná těla těchto neuronů jsou umístěna uvnitř centrálního nervového systému, buď mozku nebo míchy.
(2) Autonomní motorické neurony inervují žlázy, srdeční sval, hladkou svalovinu cév, vnitřních orgánů apod. Tento systém není pod volní kontrolou. Existují dvě třídy autonomních motorických neuronů – sympatikus, který obvykle stimuluje, a parasympatikus, který naopak inhibuje účinek (kupř. sekreci žláz, kontrakci svaloviny).
Akční potenciál a vedení elektrického impulsu
Elektrický potenciál mezi vnitřní (relativně negativnější) a vnější stranou plasmatické membrány existuje u všech buněk. V průměru má hodnotu – 30 až – 70 mV. U většiny buněk však nekolísá v průběhu času. Naproti tomu u nervových a svalových buněk, což jsou nejdůležitější elektricky aktivní buňky, se řízeně mění. Tyto buňky postupným otvíráním
a zavíráním iontových (především K+ a Na+) kanálů a převáděním příslušných iontů na jednu nebo druhou stranu mění potenciál napříč membrány. Počet K+-kanálů je větší než počet Na+- event. Cl--kanálů. Klidový potenciál, uvnitř buňky negativní, je určen především koncentračním gradientem K+. Hodnota membránového potenciálu je dána koncentracemi různých iontů a jejich konstantou permeability (P). PK+ = 10-7cm/s a PNa+= 10-8cm/s.
Uzavření nebo otevření iontových kanálů způsobuje určité změny v membránovém potenciálu: (1) Otevření K+-kanálů (zvýšení PK+ ) způsobuje hyperpolarizaci membrány a na druhé straně uzavření navozuje depolarizaci. (2) Otevření Na+-kanálů (zvýšení PNa+) způsobuje depolarizaci na membráně. (3) Otevření Cl--kanálů navozuje hyperpolarizaci membrány. Neurony, podobně jako i jiné buňky mají ve své membráně „klidové iontové Cl—kanály“, které vytvářejí klidový membránový potenciál. U nervových buněk má průměrnou hodnotu 60 mV.
Dendrity svojí arborizací (větvením) výrazně zvětšují recepční plochu neuronu. Rozměr neuronu je dán jeho cytoskeletem. Kupř. plocha povrchu Purkyňovy buňky mozečku obsahuje až 27 000 mm2 a na této ploše se uskutečňuje až 200 000 kontaktů s terminálními axony jiných neuronů.
Axony jsou specializované oblasti neuronu (délka od 1 - 20 mm až 100 cm), které uskutečňují postupnou depolarizaci a repolarizaci akčního potenciálu plasmatické membrány, aniž by došlo ke snížení jeho hodnoty. Znamená to, že kromě klidových kanálů K+ a Na+-kanálů (generujících klidový potenciál) je na membráně ještě jiný typ K+ a Na+-kanálů, nazvaný voltage-gated channels (napěťově řízené iontové kanály). Při klidovém potenciálu jsou pro ionty uzavřeny; na krátkou dobu se při depolarizaci pro ionty otvírají a generují tak akční potenciál.
Co se týče elektrických vlastností, je si možno představit nervovou buňku s klidovými kanály jako podmořský telefonní kabel, který má elektrický izolátor, špatně vodivou buněčnou membránu, oddělující dvě prostředí – cytosol a extracelulární tekutinu – které mají vysokou vodivost pro ionty. Dojde-li v jednom bodě původně v klidovém stavu ke změně napětí – depolarizaci - dojde na vnitřní straně membrány k relativnímu nadbytku kladných iontů, především K+; tyto ionty mají proto snahu opustit místo depolarizace a depolarizovat tak sousední místa membrány. Dochází tak k pasivnímu šíření depolarizace. Ta se děje oběma směry, ale pouze na krátkou vzdálenost (0,1 až 0,5 mm) a je větší u neuronů s větším průměrem. Uplatňuje se především u dendritů a též u krátkých axonů.
Na rozdíl od pasivního šíření depolarizace akční potenciál vzniká cyklickou membránovou depolarizací, hyperpolarizací a opětným návratem ke klidovému stavu. Cyklus trvá 1-2 ms a akční potenciál může být generován 100krát za sekundu. Tyto změny je možno připsat na vrub změnám vodivosti v určitém místě membrány nejprve pro Na+, pak pro K+. Náhlá, ale velmi krátce trvající depolarizace nějaké oblasti plasmatické membrány během akčního potenciálu, je způsobena náhlým, masivním, ale přechodným influxem Na+ otevřenými napěťově řízenými kanály (voltage-gated channels). Pohyb K+, ev. Cl- je v této fázi pasivní a je převážen vtokem Na+. Membránový potenciál z hodnoty kolem -70 mV se velmi rychle změní, přiblíží k nulovým nebo pozitivním hodnotám (fáze 0). Pak následuje velmi rychlá fáze repolarizace a návrat k membránovému potenciálu. Na+-napěťově řízené kanály jsou uzavřeny; A typ K+-napěťově řízených kanálů se nakrátko otevře, což vede k efluxu K+ a tím k negativnějším hodnotám membránového potenciálu (fáze 1). U některých buněk (excitabilních) existuje ještě tzv. plateau (fáze 2), a dále fáze 3 (pozdní rychlá repolarizace).
Kontinuální aktivace Na+/K+-ATPasy udržuje iontové gradienty blízko klidového potenciálu.
Poznámka:
Schizofrenie je relativně častá duševní choroba (postihuje asi 1% jedinců - asi 45 milionů lidí na celém světě). Je charakterizována jako rozštěp mysli (nejde o rozštěp charakteru ve smyslu pana Jekkyla-Hyda, jak je někdy nesprávně chápáno), jde tedy o separaci myšlení a cítění, respektive oddělení vlastního vnitřního světa od světa okolního. Detailní příčina schizofrenie není zatím známa; předpokládá se, že jde o kombinaci dědičných a enviromentálních faktorů. Za kandidátní gen je považován gen WKL1.1 na chromosomu 22q13.3, který kóduje předpokládaný neselektivní kationtový kanál, lokalizovaný pouze v mozku.
Patobiochemický mechanismus schizofrenie spočívá v chemické nerovnováze způsobené excesivní hladinou dopaminu v mozku a v dysregulaci její hladiny. Jde o funkční změny dopaminových receptorů neuronů v oblasti limbického systému, které jsou na dopamin bohaté. Existují důkazy, že místem primárního účinku antipsychotických léků první generace (klozapin) jsou D2-podtypy receptorů v limbickém systému. Byly popsány abnormality též v serotoninové neurotransmisi. Typickou antipsychotickou terapií je podávání haloperidolu a chlorpromazinu, které blokují D1- a D2-dopaminové receptory. Redukují tak psychomotorický neklid a kontrolují řadu symptomů schizofrenie. Mohou však mít vedlejší extrapyramidové účinky (pseudoparkinsonismus), dále mohou působit jako antagonisti muskarinových receptorů (sucho v ústech, retence moči, desorientace, zastřené vidění) nebo blokují adrenoreceptory (což vede k posturální hypotenzi, útlumu). Jiným problémem je hyperprolaktinemie způsobující sexuální dysfunkce. V takovýchto případech se zkouší podávání antoganistů serotoninu a dopaminu, které mají současný dvojí účinek: působí léčebně jak na pozitivní tak na negativní symptomy schizofrenie. Další skupinu alternativních léků s účinkem prvního antipsychotika (ze 70. let ) - klozapinu, ale s menšími vedlejšími účinky, tvoří olanzepin, risperidon, quetiapin a ziprasidon.
Mechanismus vedení elektrického impulsu
Elektrický proud je v těle veden jako důsledek toku iontů v tělových tekutinách. Pozitivně nabité částice proudí směrem k více negativnějším oblastem; to je arbitrární směr elektrického proudu. Současně negativní ionty putují do pozitivně nabitých oblastí.
Vedení na krátkou vzdálenost (1 - 2 mm) je důsledek jednorázového akčního potenciálu nebo podprahových depolarizací. Neúčast napěťově řízených iontových kanálů způsobuje, že proud je nesen pouze tokem iontů v cytoplasmě tak, jak kationy proniklé do cytoplasmy jsou přitahovány laterálně k anionům v sousedních oblastech.
Některé ionty unikají přes membránu, jsou-li kanály otevřené, což ustaví laterální gradient; tak vzniká elektrotonický potenciál. Uplatňuje se při lokální signalizační funkci (aktivace receptorů) nebo jako iniciace vzniku akčního potenciálu v sousedících oblastech. Vedení
v dendritech a tělech nervových buněk se děje touto cestou.
Obr. : Vedení elektrického impulsu na krátkou vzdálenost
Vedení na dlouhou vzdálenost
Většina nervových obvodů je příliš dlouhá na to, aby mohla přenášet elektrotonický potenciál. Tok elektrického proudu zde (stejně jako mezi buňkami v hladkém nebo srdečním svalstvu) odvisí od regenerace neboli „propagace" přídatných akčních potenciálů, vznikajících
v průběhu nervového obvodu.
Vedení v axonech závisí na 2 faktorech: (1) na průměru axonu, (2) na tom, je-li myelinizován. Vedení je rychlejší v dlouhých nervových vláknech, které mají menší odpor vůči toku iontů, protože je v nich více iontů nesoucích proud. Většina dlouhých nervových vláken je obalena myelinovým obalem, přerušovaným tzv. Ranvierovými zářezy. Myelinizované oblasti jsou nepropustné pro ionty, zatímco zářezy obsahují velké množství napěťově řízených kanálů. Akční potenciál je generován proto pouze v zářezech, mezi kterými proud „přeskakuje". Toto skokové vedení (saltatorní vedení) je mnohem rychlejší (1-100 m/s) než vedení ve vláknech nemyelinizovaných. Pro šíření akčního potenciálu je důležitý též s membránou sdružený protein MAP1 a specifický MAP-tau, který jednak urychluje polymerizaci tubulinu a jednak stabilizuje mikrotubuly mezi sebou pomocí můstků mezi jejich výběžky. Akční potenciál nejprve vzniká v axonovém hrbolku a pak je propagován podél myelinizovaného axonu. Myelinizované segmenty jsou nepropustné pro ionty, proto akční potenciál může být generován pouze v Ranvierových zářezech.
Obr. : Mechanismus vedení elektrického signálu v myelinizovaných vláknech
Myelin tvoří obal ze specializovaných vrstev plasmatické membrány, produkované gliovými buňkami, které obklopují axon. V periferním nervstvu se tyto gliové buňky nazývají Schwannovy buňky, v centrálním nervovém systému oligodendrocyty. Myelinová membrána obsahuje, podobně jako každá membrána, fosfolipidovou dvojvrstvu, ale oproti jiným membránám jen několik typů proteinů. Myelinový bazický protein (MBP) je specifický protein, který se vyskytuje pouze v centrálním nervovém systému; umožňuje těsné připevnění plasmatických membrán k sobě.
Poznámka:
Demyelinizační choroby jsou charakterizovány preferenčním postižením myelinu při relativně zachovalém axonu. Mohou vznikat poruchou oligodendrocytu nebo přímo postižením myelinové pochvy. Poškození myelinu vede k poruše převodu elektrického signálu (akčního potenciálu). Mezi nejrozšířenější klinické jednotky patří roztroušená skleróza (návratná nebo chronicky progredující demyelinizace). Příčina není dosud plně objasněna; je však zřejmé, že v patogeneze se uplatňuje autoimunitní proces (zánětlivá reakce na imunologickém podkladě), který navozuje ložiskovou demyelinizaci postihující bílou hmotu mozku (především periventrikulární oblast) zrakových nervů a míchy (hlavně cervikální). Klinicky je roztroušená mozkomíšní skleróza charakterizována multifokálním zánětem a demyelinizací, která způsobuje poškození axonů astrocytovou gliózu, která se zvyšuje s progresí onemocnění. Demyelinizace poškozuje vedení nervového vzruchu přímo; zánětlivá reakce nepřímo tím, že navozuje produkci radikálu NO·četnými makrofágy v okolí zánětlivého ložiska. Remise se objeví, když je zánět potlačen, což umožňuje alespoň částečnou (z počátku i úplnou) obnovu vedení. Obnova je způsobena pravděpodobně inzercí nových Na+-napěťově řízených kanálů do obnažené axonové membrány. Remyelinizace pak obnoví saltatorní vedení akčního potenciálu.
V laboratorním nálezu je možno prokázat tzv. oligoklonální imunoglubuliny při elektroforéze proteinů v mozkomíšním moku (známka lokální tvorby imunoglobulinů) a dále produkt degradovaného myelinu - bazický myelinový protein.
Terapie není uspokojivě vyřešena. U remitující-relapsující formy je vhodné podávání INF-b a v poslední době glatimer-acetát (Copaxone), který by měl změnit nepříznivou imunitní odpověď namířenou proti myelinové pochvě a nervovým vláknům. Natalizumab je nová skupina léků, selektivních inhibitorů adhezních molekul. Váže se specificky na adhezní molekuly imunokompetentních buněk jako je integrin 4a; touto vazbou zabraňuje natalizumab, aby imunocyty opustily krevní oběh a brání tak jejich migraci do mozku nebo střeva postiženého zánětem. Předběžné testy ukázaly, že intravenózní kůra natalizumabem zpomaluje postup roztroušené mozkomíšní sklerózy.
Creutzfeldtova-Jakobova choroba je subakutní onemocnění centrálního nervového systému, charakterizované progresivní demencí, myoklonem a s charakteristickým histopatologickým nálezem. Je nejčastější formou lidské subakutní spongiformní encefalopatie. Klíčovým prvkem patogeneze je tzv. PrP-gen (prionový gen) umístěný na krátkém raménku chromosomu 20 a přenosné patogenní agens tzv. pomalý virus respektive protein označovaný jako prion. Protein PrP (produkt PrP-genu) je normálně přítomen v neuronech (i jinde). Ale jeho koncentrace je velmi přísně regulována. Přenosné agens je složeno z agregátů PrP, rezistentních vůči natrávení proteasami. Genetická mutace PrP-genu navodí syntézu tohoto proteinu v rezistentní formě. Byly prokázány 2 typy biochemicky odlišné na proteasu-rezistentní formy PrP (typ 1 a typ 2 PrP(Sc)) s odlišnými neuropatologickými příznaky. V patologicko-anatomickém nálezu lze prokázat depleci kortikálních neuronů, výraznou reaktivní astrocytózu, intracelulární a spongiformní změny, ale nepřítomnost zánětlivých změn. U všech případů jsou v mozku přítomny plaky uloženin z amyloidových fibril a zejména rezistentních agregátů PrP-proteinu. Imunohistologický průkaz tohoto proteinu v bioptickém vzorku mozku je zatím jediným specifickým laboratorním testem na toto onemocnění.
Stathmin je neuronální protein, který působí jako intracelulární relé, integrující transdukci signálů spouštěných extracelulárními signály a účastnící se fyziologické regulace destabilizace mikrotubulů. Je zřejmě kritickou molekulou v patologii neurodegeneračních pochodů kupř. u Alzheimerovy choroby. Snížená hladina stathminu v mozku je spojena s tvorbou neurálních smotků a destabilizací mikrotubulů v neuronech pacientů s Alzheimerovou chorobou nebo s Downovým syndromem.
Poznámka:
Bolesti hlavy způsobené migrénou patří k častým příčinám vyhledávání neurologa. I když etiopatogeneze není ještě zdaleka vyřešena, hlavní současná hypotéza předpokládá, že náhlý vznik bolesti hlavy je spuštěn v neuronech horní části mozkového kmene (migrénový generátor), který je propojen s krevními cévami kůže vlasaté části hlavy a mozku a který navozuje řetěz událostí vedoucích k migrénové atace. Jako hlavní důsledek je pravděpodobně aktivace trigeminovaskulárního systému, vedoucí k vazodilataci s následným zvětšením průtoku krve cévami hlavy, tváře a míchy. To provokuje zánětlivou reakci, provázenou uvolněním neuropeptidů spojených s vyvoláním pocitu bolesti jako je substance P, peptid příbuzný z genu pro kalcitonin (calcitonin gene –related peptid = CGRP) a neurokinin A. Tyto neuropeptidy se uvolňují z terminálních částí trojklanného nervu (nervus trigeminus) do různých oblastí mozku, což na druhé straně aktivuje specifické krevní buňky a způsobuje uvolnění látek navozujících zánět. Podávání analgetik jako je aspirin, paracetamol nebo nesteroidní antiflogistika zmírňuje bolest. Silné ataky lze ovlivnit aplikací ergotových alkaloidů (ergotamin) nebo triptanů (agonistů
5-hydroxytryptaminu), které selektivně zvyšují aktivitu receptorů 5-HT, předeším 5-HT1B a 5-HT1D. Mechanismus účinku spočívá ve 3 možnostech: (a) inhibice periferního trigeminu, (b) vazokonstrikce kraniálních cév a (c) inhibice přenosu nervového vzruchu neurony druhého řádu trigeminového komplexu.