Bolest je součástí lidských dějin a není pochyb o tom, že mnohdy utrpení jediného člověka osudově zasáhlo do utváření celé historie. Pseudopravda, hlásající, že „bolest očišťuje“, že statečné snášení bolesti tělesně otužuje a člověka činí odolnějším, je z dnešního pohledu trestuhodným omylem. Spíše opak je pravdou – bolest deptá a i z nejskvělejších duchů udělá za krátký čas štvanou bytost, soustředěnou na své trápení. Tuto skutečnost ostatně ilustruje i staletími prověřená teze: „Bolest nutí lhát i lidi zcela nevinné“ (Publilius Syrus)
Z fyziologického hlediska je tedy základní funkcí bolesti pouze upozornit na to, že došlo k poškození organizmu. Nedojde-li k nápravě, bolest nabývá na škodlivosti a může vést i k těžkým postižením. Bez zajímavosti nejsou ani nedávná zjištění z psychiatrických výzkumů (Höschl, Hájek), vyvracející tradovaný Nietzschův výrok: „Co tě nezabije, to tě posílí“. Všechno nasvědčuje tomu, že každý stres, zvláště pak dlouhodobý, nás ve skutečnosti „zabíjí“ (vyplavování velkého množství kortikoidů, k němuž dochází
i v případě vleklé bolesti, působí destruktivně na určité oblasti mozku). Styčných bodů mezi léčbou bolesti a psychiatrií se objevuje v posledních letech stále víc. Zjednodušeně řečeno, lze odlišit různé dráhy, po nichž bolest probíhá – jiné jsou pro bolest akutní, ostrou, povrchní, jiné pro bolest hlubokou, útrobní. Vedle toho hrají významnou roli i tzv. emoční dráhy. Souvislost bolesti s psychikou se tak stává stále zřetelnější. Pomocí moderních zobrazovacích metod bylo například prokázáno, že se mozková kůra podílí na projekci bolesti a je tedy možné ovlivňovat její intenzitu také touto cestou“, říká prof. MUDr. Richard Rokyta z Ústavu normální, patologické a klinické fyziologie. „To tradičně provádíme za pomoci psychoterapie, jejíž účinnost lze výrazně zvýšit somestetickým drážděním (hlazení, dotýkání apod.). Odtud zcela oprávněné úsloví: drž ji za ruku a lži. Rovněž jsou užívána některá antidepresiva, tlumící zejména aktivitu serotoninu a noradrenalinu, které jsou také transmitery bolesti.“
Dnes tedy víme, že nás může stejně dobře bolet říznutí nožem nebo hlava po probdělé noci jako ztráta někoho blízkého, že bolest může být i odrazem určité existenciální krize. Navíc, jak uvádí i definice WHO, se jedná „vždy o zážitek subjektivní“. Každý člověk má jinak nastavený práh bolesti (tj. nejslabší vjem klasifikovaný jako bolest). Podle prof. Rokyty dokonce hrají roli i pohlavní rozdíly. „Z klinických pozorování například vyplývá, že ženy bolest více vnímají, ale lépe snášejí. Za zcela neopodstatněné je dnes také považováno tvrzení, že dětský nervový systém je nezralý, proto dítě trpí méně. Ve skutečnosti jsou dráhy pro vedení bolesti, stejně jako korová a podkorová centra pro vnímání bolesti, vyvinuty už v období před narozením. Dítě tedy při porodu skutečně pláče bolestí…“
Pomineme-li různé spolky sebedestruktorů (například flagelanti, dobrovolně se bičující asketi), převažovaly od Hippokratových dob snahy bolest tišit. Účinnost používaných prostředků však byla sporná. Užívalo se různých rostlinných výtažků a extrakt (mandragora, blín, rulík, durman, přípravky z konopí a máku apod.), akupunktury, ale například i analgezie chladem, mnohem později pak opium, chloroform éter či prokain.
Teprve v období po 2. světové válce, kdy přestala být bolest chápána jen jako pouhý symptom, se otevřely možnosti pro kvalitativně jiný přístup k její léčbě (J. J. Bonica – zakladatel první „pain clinic“, Melzack a Wall – vrátková teorie bolesti aj.). Jak zdůrazňuje MUDr. Jiří Kozák z Centra pro léčení a výzkum bolestivých stavů, „vždy je třeba rozlišovat mezi bolestí chronickou a akutní. První je komplikovaným klinickým syndromem a její léčba vyžaduje komplexní přístup, který postihuje všechny její bio-psycho-sociální složky. Nemá tedy funkci varovného signálu, ale nabývá sama o sobě charakteru nemoci. Naproti tomu akutní bolest (může trvat několik minut, ale i týdnů – kritériem rozlišení není délka!) je přirozenou reakcí organizmu na poškození tělesných tkání. Pokud je ale příliš intenzivní, může představovat i značnou psychickou zátěž. Léčba by měla směřovat k odstranění základní příčiny bolesti a být doplněna podáváním vhodných analgetik.“
Podle prof. MUDr. Jiřího Vorlíčka z FN v Brně- Bohunicích „se laická, ale i odborná veřejnost opakovaně dopouští chyb v užívání (slučování) pojmů: nesnesitelná a nezvladatelná bolest. Zatímco u první z nich lze zasáhnout vhodnou terapií a je tedy medicínsky řešitelná, druhá forma bolesti odráží skutečnou bezmoc (tyto případy se ale vyskytují maximálně u 5 % lidí v rámci celé populace!)“. Hovoříme-li o mýtech a chybách v interpretaci či léčbě bolesti, nelze pominout také přežívání neodůvodněných obav a předsudků v souvislosti s podáváním morfinu a dalších opioidů („opiofobie“). „Ty se,“ jak říká MUDr. Kozák, „spolu s některými dalšími důvody podílejí na tom, že bolest je u nás nesprávně a nedostatečně léčena a řada nemocných je zcela zbytečně vystavena velkému utrpení.“ Mimochodem, ve srovnání s vyspělými evropskými zeměmi je spotřeba morfinu v ČR stále ještě velmi nízká.
Několik praktických rad na závěr
V případě chronických bolestí je nezbytné vyhledat poradnu pro léčbu bolesti, která by měla být součástí komplexu větších zdravotnických zařízení, u komplikovanějších stavů pak některé ze specializovaných center.
Bolesti zubů, hlavy, ale i spasmy či důsledky drobných zhmoždění, zkrátka všechny ty „bolesti všedního dne“ můžeme zvládat pomocí tzv. neopioidních analgetik (analgetika-antipyretika působí současně na snížení horečky, nesteroidní antirevmatika mají protizánětlivý účinek).
Obsahuje ibuprofenum. K vnitřnímu užití. Čtěte příbalový leták.
Mnohé z nich jsou léky volně prodejné, proto je dobré upozornit na některé neprávem opomíjené nebo naopak přeceněné účinné látky uvedené skupiny léčiv.
Podle prof. MUDr. Z. Fendricha může například „zcela neškodný“ paracetamol vyvolat při předávkování velmi závažné toxické projevy, končící nekrózou jater. Jedná se tedy o dobré analgetikum, u něhož je ale třeba opatrnosti, tj. respektovat doporučené dávky. K nejužívanějším analgetikům patří kyselina acetylsalicylová, která může vyvolat celou řadu závažných nežádoucích účinků, z nichž nejznámější jsou krvácivé projevy. Kyselina acetylsalicylová by měla být navíc přísně kontraindikována u dětí do 15 let věku. U nich je nebezpečí vzniku Reyeova syndromu, což je velmi těžké onemocnění s poškozením jater a mozku a s vysokou úmrtností. Indometacin a piroxicam byly označeny jako vysoce toxické (nebezpečí poškození ledvin a gastrointestinálního traktu). Ibuprofen a diclofenac jsou naopak velmi dobře tolerovány, a to i ve vyšších dávkách (analgetický účinek se zvyšuje s dávkou). Tyto léky lze užít i v protizánětlivé indikaci. Zejména tehdy, chceme- li energicky zasáhnout, například u bolestí kolísavého charakteru, je na místě sáhnout po ibuprofenu či diclofenacu. Z řady klasických nesteroidních antirevmatik má ibuprofen nejméně nežádoucích účinků a praktické je i jeho široké využití – v nižších dávkách působí analgeticky (např. bolesti hlavy, zubů, menstruační potíže), ve vyšších protizánětlivě (kloubní choroby, onemocnění páteře). Jako analgetikum-antipyretikum ho lze podávat také při horečnatých stavech.
Nezapomínejme ale, že k uvolňování endorfinů dochází i přirozenou cestou. Proto, a nikoli kvůli „maskulinní monstróznosti“, je stále doporučováno udržovat tělo v kondici. Konečně, dobře se vyspat a vyvarovat se zbytečných stresů – to taky nejsou vůbec špatná analgetika…